Novoveská kyselka 

 

Počátky využívání Novoveské kyselky spadají k období 2. poloviny 19. století  Jižně od obce Nová Ves tehdy stávala od poloviny 19. století na okraji zdejšího Černého rybníka panská hájenka. V ní bydlela po několik generací rodina Trötscherů. Ti sloužili na panství majitele zdejšího panství vévody Beaufort-Spontin z Bečova. Místo se nazývalo "Hájenka u bečovské kyselky " (Petschauer-Sauerbrunn-Jaghütte). Na přelomu 19. a 20. století zde sloužil hajný August Trötscher. Zhruba patnáct metrů od hájenky se tehdy nacházela menší nádrž, která byla vykopána v půdě. Ta se neustále plnila místní minerální vodou, která do nádrže prosakovana ze země. Hajný postavil v blízkosti menší pumpu a tou pumpoval vodu pro svou rodinu. Ta sloužia nejen jako lahodná pitná voda, ale také ji využívali k ostatním účelům. Zpráva o její chuti se donesla i do nedaleké Nové Vsi a tak si i její obyvatelé začali chodit pro dobrou vodu k pití. Protože jim v tom hajný nebránil, čepovali si vodu dle vlastní potřeby kolik chtěli. Majitel panství, vévoda Beaufort-Spontin, který se o vodě později dozvěděl, nechal udělat rozbor kvality vody v laboratořích. Výsledek oznámil, že se jedná o kvalitní kyselku, kterou je možno využívat k pití v širším měřítku. Vévoda se proto rozhodl, že bude minerálku těžit. Krátce poté již krajem kolovaly zvěsti, že v kraji není lepšího pramene, nežli je tento.

 

 Reklama na Novoveskou kyselku v době, kdy ji vlastnil vévoda Beuafort-Spontin

V průběhu roku 1893 začaly velké stavební práce v okolí hájenky. Na místě původní pumpy byla vykopána 18 metrů hluboká čtvercová šachta o velikosti strany čtyři metry. Celá šachta byla vyzděna kamennými kvádry, aby se zabránilo pronikání povrchových či daších vod do jímacího prostoru. Vznikl tak pevný kamenný tubus o hloubce 18 metrů a průměru 2 metry. Kamenná podezdívka byla vystavěna do výše 1 metr nad okolní terén a byla překryta skleněnou deskou, 5 centimetrů silnou. Hloubka šachty byla nutná k tomu, aby bylo dosaženo kamenného podloží, z kterého začal prýštit samotný pramen. Pramen stoupal až 3 metry pod povrch a odtud byl udělán odtok. K místu pramene vedlo schodiště a byla zde zhotoveno pracoviště pro dělníky, aby mohli jímat vodu do láhví. Nakonec byl nad celým pramenem postaven velký osmiboký pavilon. Pro naplněné láhve bylo vybudováno skladiště, z kterého byly lahve expedovány. Jako třetí byla postavena budova správce, který se o provoz těžby kyselky staral a který zde bydlel. Nakonec byla přistavěna kancelář, tzv. magazín, a za ním pak stáje pro koně a povozy. Těmi se denně svážely láhve na bečovské nádraží, odkud byly vagóny převáženy k prodeji. Denní výkon stáčírny byl několik tisíc lahví a pracovalo zde na 30 zaměstnanců, většinou lidí z Nové Vsi a okolí. Nakonec se rozesílání vody rozšířilo po celém Rakousko - Uhersku, později také do Asie, Ameriky a dokonce až do Japonska. Nakonec bylo roční množství kyselky vyexpodováno kolem 17 miliónů lahví. V období obou válek byla  kyselka často dodávána do nemocnic a lazaretů pro lékařské účely. Ovšem množství kysličníku uhličitého, které z pramene vyvěraly společně s kyselkou, byl takový, že smrtelně ohrožoval pracovníky nacházející se pod zemí. Nejhorší byla situace před bouřkami, kdy nízký tlak neumožňoval odvětrávání šachty a koncentrace kysličníku byla v šachtě smrtelně vysoká. Stávalo se velice často, že jak samotní zaměstnanci, tak cizí návštěvníci, kteří do šachty vstoupili aby si nabrali vodu, byli v bezvědomí vyneseni ven a museli být oživováni.    

Vévoda pronajal celý provoz na 99 let Davidovi Moserovi z Karlových Varů. V dalším období počátku 20.století si pronajal ještě také nedalekou Grünskou kyselku. Prakticky ihned začal ve větší míře jímat kyselku do lahví a zajišťoval její rozvoz. Není na zajímavosti, že začal vodu stáčet do vlastních lahví s obsahem 0,33 litru, který se později stal velice rozšířeným standardem. Voda se v té době stáčela ručně a ve velkém pavilónu za pramenem se pak plnila do lahví. Místo se stalo velice populární, společně s nedalekou Grünskou kyselku, a bylo hojně navštěvováno. Lidé si sem jezdili prožít příjemný den a ochutnat skvělou lahodnou chuť místní vody. David prodej vody značně rozšířil díky široce rozšířené výrazné reklamě. Není bez zajímavosti, že v meziválečném období velké a výrazné reklamy na Novoveskou minerálku zdobilo mnoho domů v nedalekých Karlových Varech, které můžeme dodnes vidět na starších fotografiích či pohlednicích. Po Davidově smrti převzali majetky jeho dva synové, Evžen a Oto Moserovi. Ti vlastnili oba prameny až do roku 1938, kdy došlo k záboru Sudet Německem.

 

Nová Ves v roce 1911.

Ještě v roce 1938 převzala německá moc strategické suroviny a tak byly prameny bratrům Moserovým odebrány. Oba převzala SS, která se sama starala o její těžení. Voda byla využívána pro potřeby wehrmachtu bojující v Africe. Voda kyselky se totiž ukázala jako mimořádně trvanlivá a dala se po nějaký čas skladovat i v horkém prostředí africké pouště. Po skončení války byl pramen ještě nějaký čas využíván. Pokračovalo jak stáčení vody do lahví, tak jeho rozvoz do prodeje po republice. Samotný pramen tehdy spadal pod správu ředitelství lázní v Mariánských Lázních. Ještě v roce 1948 došlo ke stavebním úpravám a celkovým opravám budov a prostor kolem pramene. Vše vypadalo na další zářné období rozvoje.Pro svou skvělou chuť byl i nadále využíván novými obyvateli okolních vesnic, kteří si jej k pití oblíbili.

 

Etiketa Novoveské kyselky z období  1945 - 1949.

Změna nastala v roce 1949, kdy správa nad zdejšími prameny přešla pod pravomoce armády. Ta ještě nějaký čas pramen pro své vlastní účely využívala. Kuriozní bylo, že pro zavření lahví využívala korunek se starým označením Sudettenquell, tedy názvu, který prameni dala německá SS. Dělo se tak proto, že korunek se zde nacházela veliká zásoba. Využívání minerálky však stále klesalo a v roce 1954, kdy armáda prostor VVT Prameny opouštěla, byl pramen ponechaný jako rezerva pro další eventuální vojenské využití. Všechny zdejší prostory pramene tak zůstaly opuštěné a začaly chátrat. Dalším rokem změn byl rok 1969, kdy zde byl v okolí pramene vybudován místní rybník a všechny prameny tak nemilosrdně zaplaveny.

Velký rybník v místech vývěru Novvoveské minerálky v roce 1978. Jak kašna, tak celá okolní plocha je pod vodou. Ukrývá všechny ostatní vývěry na svém dně (černobílé fota:S. Wiesser)

Ale již v roce 1972 byl rybník opět vypuštěn a začaly zde probíhat zkušební vrty. Ty probíhaly i v dalších letech, kdy bylo na prostoru Louky a Nové Vsi uskutečněno mnoho těchto vrtů, které měly zjistit, jak vydatné zásoby minerálek jsou. Zajímavostí je, že ve firmě Stavební geodezie Praha pracoval také náš slavný atlet Emil Zátopek, tehdy potrestaný komunistickou mocí zákazem sportovní činnosti za to, že odmítal okupaci Československa armádami Varšavské smlouvy. Dodnes se jednomu z vrtů říká "Zátopkův vrt". Výsledkem těchto vrtů však nakonec bylo, že všechny zdejší prameny v okolí získaly chuť silně zapáchající po bahně. Současně byly s vrty prováděny další odborné chemické testy vzorků těchto prameny, aly jejich tehdejší výsledky nejsou dosud známy. Po odchodu těžařů byly zdejší prostory opět zapaveny rybníkem. 

Budova bývalé stáčírny byla po vzniku rybníku také zcela pod vodou. Stav v roce 1978.

V dalších letech přešla správa zdejších pramenů pod správu Západočeských zřídel v Karlových Varech. Ta se o zdejší prameny nikterak nestarala a ty dál rychle chátraly. V roce 1984 nechala správa, údajně pro celkové poškození, k celkové demolici celého zdejšího areálu. Materiál byl prodáván jako stavební. Bylo veřejným tajemstvím, že právě tento kvalitní materiál, který si rozebíralo vedení Západočeských zřídel na soukromé stavby, bylo pravým důvodem, proč se zdejší stavby zbouraly. Zajímavostí bylo, že již dávno předtím - 16.3.1979, byl zdejší prostor vyhlášený jako pásmo ochrany I. stupně. Tehdejšímu vedení kraje to nikerak nevadilo a protože jej lákal stavební materiál, šlo si bez veškerých skrupulí a ohledu na ochranu za svým. 

Vzhled studánky s Novoveskou kyselkou v roce 1995 po vypuštní rybníka.

Celkový pohled prostor stáčírny a pramene Novoveské kyselky v roce 2011.

 

Dřevěné chatky nad vývěry pramenů na ploše bývalého rybníka. V nich jsou vody jímány a odváděny do stáčírny v Mnichově. 

Po roce 1991 byly všechny zdejší prameny odkoupeny firmou Karlovarské minerální vody. Ta začala s úpravou všech zdejších zdrojů vody. V roce 1995 došlo i na zdejší pramen. Rybník byl opět vypuštěný, prameny vyčištěny a začalo se s novým jímáním vod.  Nad každým pramenem byla postavena dřevěná ochranná chata a voda z něj čerpána a odvážena do stáčírny k Mnichovu. Nejdříve cisternami, ale posléze vodovodním potrubím. Všechny prameny ze zdejší oblasti jsou dnes ve stáčírně smíchány dohromady a poté distribuovány na trh pod dnešní známou značkou Magnezia. 

  

Etiketa minerálky známé již jako Magnesia po roce 1989. Podnik v této podobě fungoval do 15. dubna 1998.

Památná kamenná kašna v roce 2012.

K pramenu zdejší kyselky se dostaneme poměrně pohodlěně po asfaltové cestě. Bohužel u něj nás čeká nás zklamání. Všechny prameny jsou uzavřeny a ani jeden nelze ochutnat. Některé z důvodů jímání, jiné z bezpečnosti, protože jejich výtok provází silný výron kyslíčníku uhličitého, který je zde v míře životu nebezpečném. Hlavní pramen, osazený historickou kamenou kašnou, byl po léta ukryt nejdříve pod betonou, pak železnou, poté skleněnou a dnes dřevěnou deskou s otvorem. Tím můžeme spatřit hladinu pramene pokrytou vrstvou železitých usazenin. 

Zbytky základů stavení správce vedle pramene v roce 2012.

 K prameni se lze dostat od obce Prameny směrem na Novvou Ves a dále na Louku, kdy po necelém 1,5 km směřujeme doprava po zelené trase poli k prameni. Druhá cesta směřuje od silnice Bečov - Mariánské Lázně, kdy se odbočí směrem na Louku a 2 kilometry za obcí je již zmíněná odbočka (v tomto případě doleva).