Bývalý hostinec Vlček (Wolfstein) 

Úvodní strana 

Současně s rozvojem lázní v městečku Prameny v druhé polovině 19. století, začalo město vstupovat do povědomí lidí jako letovisko velmi vhodné k pobytu na čerstvém vzduchu a k ozdravným chvílím stráveným v příjemném a organizmu prospívajícím prostředí. V okolí městečka proto přibylo míst, kde bylo možné odpočívat, léčit se či jen relaxovat. Ve městě nikdy nevznikly větší hotely s bohatou nabídkou ubytování (ač se v některých publikacích dočteme o třech hotelích se jmény Tanzer, Pöpperl a Parth, kdy se mělo jednat o bohaté rodiny obchodníků s chmelem, a hotely nesly jejich jména. Jedná se však zásadní omyl, dnes již těžko zjistitelný kdo s ním vůbec přišel. Hotely s uvedenými jmény ve městě NIKDY nestávaly). Se vznikem lázní bylo zapotřebí ubytovávat větší počty lidí, kteří přijížděli za příbuznými či známými do lázní. Proto prakticky každá rodina ve městě vybudovala ve svém obydlí pronajímatelné pokoje od počtu 1 až 3 místnosti a ty nabízela klientům. Na dochovaných reklamních letácích té doby se proto můžeme dočíst obrovského počtu rodin města, které v nich nabízejí ubytování. Často zde najdeme celkem chudé a nevýznamné rodiny, které se připojily k ostatním podnikavým a část svých domovů nabízela hostům. Mezi nimi také najdeme nabídku oněch tří rodin (Tanzer, Pöpperl a Parth) kdy každá z nich nabízí 3 pokoje k pronájmu. Stejně tolik, jak většina ostatních rodin. Reklamy na ubytování té doby nabízí někdy dnes až úsměvné nabídky – 2 čisté pokoje, 1 pokoj vybavený rádiem, 2 pokoje s elektrickým světem, atd. 

Vrchol hory Vlčí kámen. Na nejvyšším místě se nachází kámen, připomínající ležícího vlka. 

Vzhled Vlčku v roce 1937  

Snímek Vlčku z roku 1922 

V městečku Prameny se také pekly lázeňské oplatky, jejichž výrobu provozoval ve své cukrárně a restauraci /Konditorei und Café/ na náměstí Hans Pöpperl. V reklamně se dočteme, že se jednalo o zcela specifické výrobky s originální chutí a peklo se celoročně. Cukrárna měla svou další vyhlášenou specialitu – tzv. Sabathilovy jahody se šlehačkou. Mimo cukrářských výrobků bylo pochopitelně také nabízeno příjemné ubytování ve 2 pokojích.
Jedním z hlavních středisek pro ozdravné a rekreační pobyty bylo sportovní ubytovací zařízení vybudované vysoko nad Prameny kousek pod vrcholem Vlčí kámen /Wolfstein/, nesoucí jméno Café Wolfstein, lidově řečený Vlček. Svůj název dostala hora po kameni na vrcholu, který svým vzhledem postavu vlka skutečně připomíná. Původně se zde nacházela jednoduchá dřevěná bouda, sloužící jako stanoviště pro sportovní nadšence při zimních sportech. Velmi výhodná poloha neušla pozornosti podnikavého sangerberského obchodníka, který ji později přestavěl a vybudoval zde vyhledávané zařízení, hojně navštěvované v létě, ale především v zimě. 
Objekt se nalézal v nadmořské výšce 865 metrů nad mořem a postavil jej místní podnikatel s chmelem Leonhard Sabathil, který se stavbou započal roku 1910 a v prosinci 1911 ji slavnostně otevřel. Vystavena byla pro sportovní účely a využívali ji hlavně členové místního sportovního Klubu zimních sportů WSC /Winter sport Club/. Jednalo se o jednopatrovou budovu, kde v přízemí byla restaurace a v patře pak obytné pokoje pro hosty. Pro účely sportovců byly upraveny louky kolem chaty, na kterých se pak provozovaly veškeré zimní sporty. 
Ihned po otevření se stal Vlček oblíbeným a hojně navštěvovaným místem lidí jak z Pramenů a okolí, tak hlavně lázeňských hostů. Byla k němu vybudovaná nová přístupová cesta od silnice Mariánské Lázně - Prameny, která umožnila pohodlný přístup. K Vlčku vedlo přímé spojení autobusovou linkou z Mariánských lázní vyjíždějící od hotelu Silva a pravidelně sem zajížděl také autobus z Pramenů, čímž bylo zajištěno pravidelné spojení s okolím. 

Z restaurace Vlček byl pěkný rozhled po okolní krajině. Takto vypadal výhled z kavárny na obec Prameny v roce 1933.

V letních měsících odsud byl nádherný výhled do kotliny s Prameny, v zimních měsících se stala významným zimním střediskem. Zimní sporty se v té době již těšily velké oblibě tehdejší společnosti a tak byl objekt hojně navštěvován. Vysoko položené místo však mělo neustále problémy s nedostatkem vody, s níž se zde muselo neustále velmi šetřit. V restauraci se podávala vyhlášená specialita – pstruží pochoutka z ryb z vlastního chovu. Pstruhy chovala rodina Sabathilových ve vlastních rybnících při Pramenském potoku těsně vedle silnice, naproti Alžbětiným lázním. 
Stavitel L. Sabathil zůstal na Vlčku přibližně do roku 1925. Někdy v tomto období se se svou ženou a svými dětmi přestěhoval do Chebu. V té době se na reklamních plakátech té doby začíná objevovat jako majitel Franz Marass, hoteliér z Mariánských Lázní, který současně vlastnil hotely Corso a zábavní podnik Grinzinger. F. Marass zůstal vlastníkem až do roku 1945.  

Kavárna Vlček na pohlednici z roku 1932. 

Čelní pohled na restauraci Vlček. Krásná architektura, plno spokojených hostů. 
  Klasický obrázek dvacátých let /rok 1914/

Vysoká poloha byla ideální pro zimní sporty a pro potřeby sportovců bylo na stráních kolem Vlčku postaveno několik lyžařských sjezdovek, sáňkové dráhy a bobová dráha. Nejzajímavějším zařízením však se stal 15 metrů vysoký skokanský můstek s odrazovou rampou dlouhou 16 metrů. Za povšimnutí stojí skutečnost, že celý skokanský můstek včetně doskoku byl vybudován za pouhých 12 dnů. Jeho zlatá éra nastala po roce 1936, kdy na olympijských hrách v Garmisch-Partenkirchenu vyhrál norský skokan Ruud. Ten svými výkony oslnil mnoho lidí a inspiroval je k napodobení. Skákání se stalo okamžitě módní záležitostí a tak byl můstek stále plný. Místní kolář a truhlář Turba se zapojil do nadšení a začal ve své dílně vyrábět velké i malé lyže pro potřeby místních obyvatel i turistů. Bude zřejmě překvapením, že na můstku dosahovali sportovci velice dobrých výkonů a rekordní skok zde skočený byl prý naměřen za hranicí 75 metrů. Ještě dnes někteří žijící rodáci vyprávějí, jak oni sami na něm dokázali skočit přes 45 metrů. I když tyto poměrně dlouhé skoky skákali prakticky samí amatéři, přesto nikdy nebyl na můstku zaznamenán žádný úraz. 
I bobová dráha byla plně využívaná, takže později přibyly další dvě. Jedna na louce na severní straně od Pramenů, nedaleko budoucího tábora RAD a třetí na severní louce těsně pod začínajícím lesem.  

Úžasná scenérie Vlčku během zimy.

Vlček jako centrum zimních sportů v roce 1932. Za sportovci se nachází vedlejší chata Erika. 

Další snímek Vlčku ze zimy roku 1936. 

Pohled z verandy 

Těsně pod Vlčkem se nacházel skokanský můstek. Ten je vidět na snímku z roku 1935.

Ve starých zápisech nacházíme překvapující informace. V období dvacátých a třicátých let věhlas Vlčku natolik vzrostl, že během letní sezóny si celý komplex pronajímali na 14 dní východní monarchové. Nejdříve měla přijet celá suita doprovodu, která pečlivě připravila celé okolí, celkové prostředí, stáje pro koně, komonstvo a velké služebnictvo. Monarcha zde bydlel vždy nejméně 14 dní, často prý i více. Po jeho odjezdu pak celá skupina veškeré speciální vybavení pro jeho život zlikvidovala a uvedla Vlček do původního stavu. Traduje se, že za tyto návštěvy míval majitel Vlčku pohádkové odměny.
Sláva výletního místa skončila se začátkem války. Za ní nebyl čas ani možnosti, aby se lidé jezdili rekreovat, takže místo často opuštěné pustlo. S blížícím se koncem války zůstal těžko dostupný objekt bez údržby. Těsně po ukončení bojů poměrně záhadně vyhořel. Mezi nově příchozími obyvateli se začalo vyprávět, že jej vypálili vojáci Vlasovovy armády, kteří se v něm nějaký čas ukrývali. Měli tak učinit proto, aby po sobě zakryli stopy. Ukázalo se však, že to byl jen výmysl členů KSČ, kteří se snažili nabalit na Vlasovovy vojáky všechno zlé, co se stalo v tomto regionu. 

V objektu měla probíhat těsně před skončením války zaškolovací instruktáž německé jednotky, která měla po válce záškodnicky působit na území Sovětského svazu, pod krycím názvem Zeppelin. I tato informace se ukázala jako falšná. Jednalo se o pomluvu, aby se vina za tuto událost shodila na nenáviděného nepřítele, na základě které byla se pozornost odvedla od skutečné příčiny zkázy oblíbeného objektu. 

Skalní útvar nedaleko Vlčku v roce 1939.

Jídelna Vlčku v roce 1929  

Až dlouho později totiž vyšlo najevo, že ještě v roce 1946 v dosud stojící chatě během léta přespávali lesní dělníci, kteří sem přijížděli na lesní práce. V té době již bylo jasné, že okolí bude začleněno do vojenského újezdu, a proto nebyl žádný zájem udržovat stavby v jeho prostoru. Stejně jako jiné objekty, byl i Vlček ponechán zcela bez údržby a když jej následně oheň totálně zničil, nebyl žádný zájem jej obnovit. 

Podle posledních zjištěných údajů jej z největší pravděpodobností zapálili sami lesní dělníci, zřejmě zcela náhodou při neopatrné manipulaci s ohněm. Mělo se tak stát jedné teplé letní noci v srpnu či září roku 1946. Z vyprávění jednoho z tehdejších hasičů, člena jednotky z Úšovic, pana Františka Koubka seniora, je možno zjistit, že v té době nebyla nikde v okolí žádná voda a hasiči jí museli dovážet z velké dálky. Marně ji sháněli po okolí, prohledávali louky, prameny a hledali místa, odkud ji čerpat. A protože během zásahu dostávali informace, že objekt není potřeba zachovat, neprojevovali raději žádnou velkou aktivitu, aby jej zachránili. Když později od objektu odjížděli, zůstala po vyhlášené restauraci jen hromada spáleného dřeva a zpřeházené sutě.
Po nějaký čas zůstaly prostory spáleniště ponechány samy sobě, ale později byly poblíž vybudovány sklady munice klimentovských kasáren. Do prostoru byl přísný zákaz vjezdu, takže náhodní turisté neměli do těchto míst žádný přístup. Teprve v roce 1992 byly prostory armádou vyklizeny a do míst je opět umožněn přístup.