Kladská

Nedaleko bývalého lázeňského městečka  Prameny, došlo ke vzniku vyhlášeného letoviska. Hluboké a těžko přístupné zdejší lesy byly dlouho neobydleny, přitom jednou z hlavních příčin byla skutečnost, že se ve středověku jednalo o české pohraniční hvozdy, kde bylo jejich mýcení a zakládání nových osad zakázáno. Ale ani později se do vysokých poloh lidé příliš nehrnuli, vyjma časů, kdy zde vládla zlatá důlní horečka. Tento prostor se nazývá Kladská.
K osídlování došlo až začátkem 16. století. Hanuš Pluh z Bečova potřeboval zajistit dostatek vody pro důlní díla v Horním Slavkově a tak jej napadla myšlenka vybudovat kanál, kterým by jí tam dopravil dostatek. K těmto účelům vybudoval v lesích západně od Pramenů tzv. Pluhovský rybník, sloužící k zadržování dostatečného množství vody pro zamýšlenou Dlouhou stoku. Rybník střídavě nesl jméno Černý či Královský, později byl přejmenován na Kladský. Po vybudování stoky z něj voda odtékala na poměrně dlouhou cestu k Hornímu Slavkovu. Tím ale na dlouhou dobu veškerá činnost v místních lesích ustala. Až později byla v těchto místech vystavěna hákenka a naproti ní parní pila.
S příchodem nových německých osadníků do okolí získalo zdejší místo německý název - Glatzen. Pokud by se někdo domníval, že dnešní název Kladská je následný počeštěný výraz tohoto německého názvu Glatzen, je však na velkém omylu. Ač v drtivé většině případů docházelo ve zdejším prostoru po roce 1945 k úpravě německých výrazů na české, v tomto případě tomu bylo naopak. Problematikou názvů v regionu se zabýval Dr. Jaroslav Gotthard z Mariánských Lázní. Ten již v roce 1948 upozorňoval na mnoho špatných novodobých označení jmen hor, vrchů, vesnic atd. Dle jeho zkoumání je původní název místa slovanský a je odvozen od slov „klásti, kladu, kladení“. Z něj pak bylo odvozeno jméno místního vrchu jako Kladský. Před výrazem Kladská se dříve dlouho užíval neutrum Kladské. Že se jedná o historické jméno, které němečtí osídlenci převzali, dosvědčuje skutečnost, že s odvozenými německýmii výrazy je možno se setkat již na velmi starých katastrálních mapách. Pozdější německé názvy míst pak tomuto výrazu Kladská odpovídaly - Klader Berg, Klader Brunnen, Klader Wiesse, atd. Následně během let došlo k přechýlení jména do tvaru Glatzen. Dr. Gotthard ale se svým výkladem a kritikou způsobů poválečného pojmenovávání míst neuspěl - jak se dalo očekávat, a jeho práce se nesměla objevit na veřejnosti. Dodatečně pak byla publikována až po roce 1989. 
Zájem o tuto oblast vypukl až v druhé polovině 19. století, kdy přišla do módy turistika a lov. Jak ustává v regionu těžba rud, uvolňují se místní lesní plochy k soukromému podnikání a montánní lesy jsou postupně rozprodávány. Také místní oblast je dne 15. července 1865 nabídnuta v dražební vyhlášce k odprodeji a zároveň je zrušen horní úřad pro c. & k. montánní lesy v Horním Slavkově. Nabídka zněla následovně: Kladská s lesy o celkové výměře 7272 k.j.(katastrálních jiter  = cca 0,6 ha), v odhadní ceně tehdejších 660 000 zlatých. Nabídka obsahuje soupis polesí spadající pod nabízenou oblast: Krudum, Heid, Rysy a Pastýřská louka, takže nové panství zahrnovalo dost rozsáhlou oblast kolem Kladské. Území mělo později celkově přes 6 000 ha a bylo rozděleno na čtyři revíry: Kladský, Sangerbergský, Perlsberský a Vranovský.

Celkový pohled na areál Kladského zámečku, dolní snímky pak představují tzv. 
sruby pro personál 
 

O polesí projevili nejdříve zájem bratři Tanzerové ze Sangerbergu, kteří chtěli lesy odkoupit. Ale cena vysoko překračující částku 600.000 zlatých se jim zdála být vysoká. Dalším vážným zájemcem se stal tehdejší starosta Mariánských Lázní Dr. August Lorenz Herzig / * 20. března 1839; † 25. září 1901/ . Městská rada však nesouhlasila pro střet zájmů a tak od svého záměru ustoupil. Pozemek nakonec odkoupil Otto Friedrich Schönburg – Waldenburg (* 22. 10. 1819 ve Waldenburgu /Sasko, okres Chemnitz/ – † 13. 12. 1893 také ve Waldenburgu). Využil svého vlivu a roku 1873 odkoupil nabízené polesí od tehdejšího vlastníka místních lesů, c.&k. montánní lesy Horní Slavkov, a založil na nich svou honitbu. Později, v sedmdesátých létech, přikoupil kníže statek Žitnou a koncem 19. století i statek Krásnou Lípu. Na místě dnešní Kladské stávala původně hájenka s několika hospodářskými staveními a velká parní pila pro potřeby montánních lesů. Ve Vídni v té době probíhala pátá světová výstava (otevřena byla 1. května a ukončena 31. listopadu 1873) a knížeti se na ní velice zalíbily vystavované pavilony v expozici švýcarských kantonů navržené švýcarským architektem Jacquesem Grosem z Curychu. Po skončení výstavy kníže celý vystavovaný areál odkoupil, nechal jej rozebrat a převést na Kladskou. Zde jej nechal složit přesně tak, jak stál na výstavě. Aby byly práce provedeny kvalifikovaně, pobýval na Kladské po několik let švýcarský stavitel, který dohlížel na správné sestavení domů.

Celkový pohled na zámeček Kladská na unikátním snímku z roku 1884.

Detail zámeček z přední strany v roce 1884.

Sruby pro lesní pracovníky na svahu za zámečkem v roce 1924.

 A tak na pokraji Kladského rybníku vyrostly nové objekty ve tyrolsko-švýcarském stylu, ideálně zapadající do okolní krajiny, a staly se místní chloubou. Jako hlavní budova dominoval lovecký zámeček postavený v letech 1877 – 1878. Samotný zámeček tvořilo přízemní stavení s patrovými nárožními rizality a půdní nástavbou. Vnitřní vybavení i okrasná výzdoba byly vytvořeny ze dřeva. K sestavení se nepoužily žádné železné či jiné dílce, veškeré spoje byly rovněž dřevěné. Celý vnitřek zámečku zhotovila specializovaná firma v německém Mnichově. Jednalo se o precizní rukodělnou práci. O tom, jak nádherné vnitřní vybavení bylo, svědčí i příhoda z roku 1954. Tehdy sem na kontrolu přijel náměstek ministra národní obrany generál Thoř. Jakmile vstoupil do pracovny velitele zdejšího vojenského výcvikového střediska Vojenských lesů Kynžvart, zůstal ohromeně stát. Po chvíli v šoku pronesl větu: „Zatraceně, takovou pracovnu nemá ani ministr národní obrany.“ Okolí zámečku nechal kníže parkově upravit tak, aby je mohli využívat turisté k výletům. I okolní budovy dodržovaly klasickou stylovost alpského slohu. U křižovatky vyrostl rentovní úřad, opodál fořtovna, dva menší a méně okázalé sruby pro služebnictvo, stavení pro panského kočího, hospodářská stavení a hostinec „U tokajícího tetřeva“. Ten kníže pronajímal. Přímo naproti loveckému zámečku přes silnici stávala v minulosti Parní pila Kladská. Ta svým rámusem a činností dělala knížeti velké starosti. Nakonec vyhořela, čímž byl problém vyřešený. 

Zámeček Kladská v roce 1899.

Svého největšího rozmachu se však Kladská dočkala o něco později. Postaral se o to syn Otto Friedricha - Sigismund, který byl vášnivým milovníkem přírody a lovu. Už za svého života určil kníže Otto Friedrich podle „práva nejstaršího“ Kladskou do užívání svému prvorozenému synovi princi Viktorovi /* 1856/. Ten však zcela nečekaně umírá dne 18. 11. 1888 v Postupimi. V pořadí druhorozený syn knížete, princ Otto /* 1860/, však zemřel o něco dříve 13. 3. 1888 v Berlíně. Právo užívání tak nakonec zcela nečekaně přešlo na třetího syna knížete. 
Princ Otto Sigismund Schönburg-Waldenburg se narodil 8. dubna 1866 na zámku ve Waldenburgu a zemřel 11. listopadu 1936 zde na Kladské. Narodil se jako páté dítě ze sedmi, které Otto-Friedrich měl se svou ženou (tři dcery a čtyři syny – Viktor, Otto, Thekla, Elisabeth Mathilde, Sigismund, Friedrich, Helene Luise). Byl právníkem a honosil se titulem Dr. Jur. Jeho matkou byla Pamela Labunska /* 31. srpna 1837 Rakuschki (Polsko) – † 18. července 1901 Pomssen u Lipska/, která se 22. 4. 1855 provdala ve Varšavě za knížete Otto Friedricha Schönburg – Waldenburga. Za jeho panování se z Kladské stalo vyhlášené výletní místo a centrum lovu v Čechách. V okolí Kladské vznikla tehdy druhá největší obora v zemi a v ní bylo chováno velké množství vysoké zvěře. Udává se, že v oboře žilo hodně přes 1000 kusů vysoké, již Sigismund nade vše miloval a dával jí přednost před pěstováním dřevin, což mu často jak odborníci, tak jeho lesníci, vyčítali. Zajímavostí je skutečnost, že kníže Schönburg – Waldenburg neudržoval se svým sousedem, knížetem Metternichem, žádné dobré vztahy, ač oba měli „modrou krev“. Hlavním důvodem byl právě rozdílný přístup k lesům. Zatímco na Kladské se chovala zvěř za účelem honitby a byla všemožně chráněna a hýčkána, na Metternichově panství se lesy držely na dřevo a veškerá zvěř, která se zaběhla do těchto oblastí, byla pronásledována a střílena. Velký vliv na vzájemný poměr rodů měla také skutečnost, že hraběnka Schönburg – Waldenburgová nebyla rodem z modré krve, nýbrž bývala herečkou a zpěvačkou. Princ žil dlouhá léta na zámečku v Kladské jako starý mládenec a oženil se až ve svých 53 letech. Svatba proběhla v únoru 1920 v německém Výmaru, kde si vzal o deset let mladší Emilii Friederike Handschke (* 1876 – † 1964). Pro svou srdečnou povahu si ji okamžitě oblíbil všechen personál a nikdo jí neřekl jinak, nežli Elfriede /jednalo se o její umělecké jméno Elfriede Hassow, pod nímž vystupovala v postupimské dvorní opeře/. Naopak ostatní šlechta knížeti tuto svatbu vyčítala a „obyčejný“ původ jeho manželky způsobil, že se s ním přestala stýkat. I vlastní rodina jej vykázala ze svého kruhu a byl vyloučen z nástupnických a rodinných práv. Princovi to všechno nijak nevadilo. Zamiloval se do zdejší přírody a trávil v lesích všechen svůj čas, často po dlouhou dobu Kladskou vůbec neopouštěl. 

Princ Sigismund Schönburg - Waldenburg                        Emilie Friederike Handschke

O tom, jak velkým milovníkem přírody a zvěře princ byl, svědčí následné dochované informace. Aby nebyla zvěř rušena hlukem motorů aut, zakázal kníže veškerou automobilovou dopravu po přímé cestě vedoucí do Kladské z Mariánských Lázní přes hájenku „Králův kámen“. Každý musel jet po mnohem delší trase objížďkou přes Sangerberg. Že bylo nařízení striktně dodržováno svědčí skutečnost, že tuto dlouhou zajížďku musel absolvovat i samotný československý prezident T. G. Masaryk, který si na Kladskou vyjel během svého pobytu v M. Lázních. Stalo se tak v neděli 31. července 1927 a prezidenta na Kladskou doprovázel ministerský předseda Antonín Švehla a vyslanec František Chvalkovský. (Pan prezident šel tehdy za parného dne společně s A. Švehlou do M. Lázní lesem pěšky a automobil jel oklikou přes Sangerberg a opět je naložil na Sangeberské křižovatce nad M. Lázněmi).

Hostinec U tokajícího tetřeva v roce 1928

Jak pečlivě se kníže o své lesy staral dokládá fakt, že každého jelena či srnu, které měli lovci v úmyslu zastřelit, musel znát a vědět o nich všechny informace. Teprve pak se rozmýšlel, zda lovcům v jejich záměru provést odstřel vyhoví. Ale jeho láska se nevztahovala výlučně na vysokou zvěř. Například v roce 1907 poslal princ jako osobní dárek Schwarzenbergům dva statné medvědy Ruschiho a Ajaxe, kteří se stali dlouholetou vyhlášenou atrakcí hradního příkopu u zámku v Českém Krumlově, kde žili do roku 1930 a 1935.

Kladská v roce 1954.

K Sigismundovi se váže příběh, který měl objasnit jeho nečekaný skon. Vypráví, že kníže při lovu ve své oboře údajně zastřelil bílého jelena, což se mu mělo stát osudným. Mezi lesníky totiž koluje po staletí stará zkazka ve které se traduje, že kdo toto výjimečně zbarvené zvíře zastřelí, do roka zemře. Což se údajně mělo stát také knížeti potom, co skolil jeden majestátní výstavní kousek. Dávné prokletí se tak podle pověsti stalo příčinou, proč skonal. Dle legendy se jeho další osud nemohl odvíjet jinak. Hlava s parohy bílého jelena byla dlouhá léta pověšena na schodišti pravé části zámečku jako trofej. Naposledy byla spatřena před požárem v roce1963. Následně po požáru byla několikrát přemístěna na nová místa v různých částech zámečku, až se v období sedmdesátých let nadobro ztratila. Dnes po ní není ani stopy. Na zdi restaurace U tokajícího tetřeva visela dlouhá léta kresba knížete, jak hrdě stojí nad skoleným bílým jelenem. V období osmdesátých let se však ztratil také tento obraz. Jako památka na kritický úlovek knížete nezbyla dnes na Kladské zcela nic. K podobné události došlo mnohem později, v roce 1956. Tehdy velitel výcvikového tábora v Kladské, ing. J. Polák, potřeboval zastřelit bílého srnce, který se v revíru objevil. Nikdo z podřízených se k tomu neměl, každý se bál pod vlivem dávné legendy o svůj život. Ing. Polák tedy šel příkladem a sám bílého srnce nedaleko zámečku složil. Všichni ostatní zaměstnanci ale legendě věřili a tak očekávali jeho brzký skon. Mělo se tak stát do roka a do dne. Od té chvíle jej neustále kontrolovali a sledovali. On sám však této pověře nevěřil a ostatním se smál. Datum zastřelení srnce si všichni dobře pamatovali, a když se rok s rokem sešel, všichni nadšeně veliteli gratulovali, že se pověst nenaplnila. I když během onoho roku prožil několik nebezpečných situací, dožil se zaslouženého důchodu, v kterém dnes žije.

Princ si dovezl na Kladskou několik "okrasných" rostlinek bolševníku velkokvětého. Tyto rostliny byly opečovávány a přísně chráněny, nikdo je nesměl poškozovat. Samotný princ tehdy ještě neměl tušení, co tato kultivace pro místní region způsobí. Na snímku kníže z roku 1933, jak se hrdě nechává fotit před svým zámečkem u své pýchy - nádherně kvetoucí rostliny bolševníku.

Pravou příčinou úmrtí prince bylo jeho slabé srdce. Po celý život jej trápilo a co chvíli ho musel jeho osobní lékař (Dr. Sigmund Olbert z Kynžvartu) ošetřovat. Neustále trpěl dýchacími problémy a dýchavičností, zaviněných špatnou činností srdce. Nakonec jej srdce zradilo a 11. listopadu 1936 mu náhle vypovědělo službu. Tehdejší lékařská věda byla na problém krátká, takže mu již nikdo nedokázal pomoci. Dle odhadů měl špatnou srdeční chlopeň.

Jeden z posledních portrétů knížete Schönburga-Waldenburga

Princ, jenž lesy v okolí Kladské velice miloval, si přál, aby byl u svého zámečku pochován. Přání mu bylo splněno. Nedaleko milovaných míst na vyvýšenině nad zámečkem, na úpatí vrchu Lysina vznikla tzv. lesní hrobka a v ní je Sigismund Schönburg-Waldenburg pochován, aby odsud i po smrti měl rozhled přes svá oblíbená místa. Jeho pohřeb byl velkolepý. Mnoho lidí se sešlo na poslední cestě oblíbeného prince. Rakev s tělem nesli myslivci jeho polesí, kteří se v nesení rakve střídali.

Lesní hrobka prince Sigismunda Schönburga - Wandenburga 

Podél cesty tvořili čestnou stráž hasiči místního sboru. V průvodu mířícím k lesní hrobce nad zámečkem jej doprovodilo mnoho známých a přátel z celého okolí.
Bohužel od roku 1936, kdy kníže zemřel, došlo několikrát k jejímu násilnému otevření a pokusu o vyloupení. Nejprve americkými vojáky během osvobozování v roce 1945, kdy jej otevřela skupina černochů, následně také českými vojáky, kteří dovnitř pronikli během existence VVT. Ani v jednom případě však narušitelé nic vzácného neobjevili. V hrobce našli jen nabalzamované tělo prince v zelených bačkorách, tak, jak byl do hrobky vložen. Nakonec byla hrobka zabetonována, aby se předešlo další nájezdům vandalů a znesvěcování hrobu.Hraběnka Schönburg – Waldenburgová zůstala na zámečku do konce roku 1945, kdy byla zajata Američany. Jakmile se přiblížil termín, kdy měli dle vzájemných dohod Američané z prostoru odejít a pásmo přenechat Sovětské armádě, v panické hrůze před sovětskými vojáky utekla společně s mnoha dalšími místními lidmi do americké okupační zóny a později se natrvalo přestěhovala do Německa. Zemřela ve věku 88 let v roce 1964 v německém Überlingenu u Bodamského jezera. Svého muže přežila o 28 let.  Pověst o podivném úmrtí knížete údajně zaujala pozornost sochaře Antonína Kalvodu, který v roce 1964 vytvořil velkou sochu bronzového jelena v životní velikosti nazvanou „Umírající jelen“. Socha byla umístěna u silnice před zámeček a stala se dominantou místa. Zda ji skutečně vytvořil na základě pověsti, však není nikde doloženo. Každého pozorovatele zaujme podivná barva sochy. Dle vyprávění ji získala poté, co o ni umělci během vypalování rozbíjeli láhve s pivem.

Vnitřek restaurace U tokajícícho tetřeva.

Kladská byla oblíbeným výletním místem již od svého vzniku a je jím dodnes. Udává se, že v meziválečném období sem denně zajíždělo na 50 ekvipáží. Navštívila ji celá řada významných lidí, kteří si návštěvu nádherného místa nenechali ujít. Mezi nejvýznamnější patřil anglický král Eduard VII, který sem zajížděl při svých návštěvách Mariánských Lázní, českoslovenští prezidenti Tomáš Garryk Masaryk, Klement Gottwald, Antonín Zápotocký a generál Ludvík Svoboda, bulharský král Ferdinand, francouzský ministerský předseda Georges Clemenceau, egyptský král Faud, vídeňský arcivévoda Ferdinand, vídeňský starosta dr. Karl Lueger, arcivévoda Ferdinand d´Este, sovětský ministr zahraničí Maxim Maximovič Litvinov, ministr zahraničí Jan Masaryk, maršál Ivan Stepanovič Koněv a nenechala si ji ujít ani slavná postava novodobých dějin, astronaut Jurij Gagarin, který si zde vyzkoušel své rybářské umění, a také první československý astronaut Vladimír Remek. V období 2. světové války bylo v lesích okolo Kladské ubytováno na 40.000 vojáků wehrmachtu. 

Na Kladském rybníku si vyzkoušel své rybářské umění také první astronaut Jurij Gagarin.

Během vzniku vojenského újezdu Prameny stála na rozcestí cest Kladská - M. Lázně – Prameny závora s trvalou vojenskou hlídkou, která zabraňovala vjezdu do další části újezdu. Zámeček v té době sloužil za výcvikové středisko vojákům. V té době sem také zavítal československý prezident Klement Gottwald, který se osobně přijel podívat na ukázky bojového výcviku. Jednalo se o dělostřelecké přepady s ostrou střelbou zaměřenou na nedaleké bývalé horní město Čistá – Litrbachy, které bylo dělostřelectvem v té době zcela zlikvidováno. Gottwald tehdy přihlížel útokům na „nepřátelskou osadu“ z protilehlé stráně kde byl vybudován ochranný betonový kryt, jenž na jeho počest vojáci poté přejmenovali na „Gottwaldův“. Dělnický prezident na Kladské tehdy strávil celý týden. Sedával za modřínovým psacím stolem v prvním patře levého bloku zámečku, z čelního pohledu za oknem zcela vlevo. Také tento stůl získal na dlouhá léta přízvisko „Gottwaldův stůl“. Později byl převezen do Kostelní Břízy, kde jej používala lesní správa ve své kanceláři a kde byl spatřen ještě v roce 1993.  Následně jsou zařazeny unikátní snímky zámečku z míst, kam se běžný návštěvník tehdy nedostal a zobrazují zcela neznámé pohledy na tento objekt. Jejich autorem je Ing. Jaroslav Polák, bývalý velitel Vojenského výcvikového střediska pro lesní dorost, spadající pod Vojenské lesy Kynžvart se sídlem na Kladské.
29. září 1963 vypukl v levém traktu zámečku požár, který tuto část těžce poškodil. Oheň křídlo zámečku poničil natolik, že zůstalo jen cihlové přízemí a zbytky ohořelých trámů, z nichž se tyčily cihlové komíny. Byla zničena nejen tato část objektu, ale také veškeré vzácné dřevěné vybavení, které se uvnitř nacházelo. Veškeré rukodělné okrasné výrobky, vyřezávané doplňky interiéru, nádherné obrazy v okrasných dřevěných rámech a další různé ručně dělané dřevěné výrobky. Dle zjištění oheň vznikl s největší pravděpodobností od netěsností komínů během let používání a špatnou údržbou. Také chybějící hasící zařízení, do té doby součástí areálu, nebylo na místě a tak nemohlo účinně proti ohni zakročit. V té době byl v této části zámečku ubytován host z Anglie, který zde byl na lovu jelenů a odešel v kritické době do lesa. Když se vrátil, jeho oblečení a osobní věci zmizely v plamenech a jemu zůstalo jen to, co měl s sebou či na sobě.
Mnoho vzácných a drahých dílů nábytku se „ztratilo“ během hasebních pracích. V tu chvíli zde pomáhalo plno lidí, kteří jednak hasili, jednak vynášeli vzácné vybavení, aby je uchránili před plameny. Ale vybavení se již nikdy zpět nedostalo. Po ohni se našlo plno drobných věcí poschovávaných ve křoví kolem zámečku, kam si je během hašení lidé ukryli a již nestačili odnosit. Valná část vybavení tak neshořela, ale skončila v „soukromých rukou“ zachránců.

Zámeček Kladská těsně po požáru. Téměř dokonale shořená levá část je nouzově překryta před blížící se zimou.

Naštěstí se podniku Vojenské lesy podařilo zajistit dostatek prostředků a zámeček prošel rekonstrukcí. Oproti jiným případům se podnik Vojenské lesy pokusil o opravu a co nejvěrněji zachovat původní vzhled. Veškeré práce na výrobě náhradních části zničených požárech prováděl mistr truhlář Klenka z Kynžvartu. Dle původních vzorů ručně vyřezával jak štíty, tak náhradní vnitřní nábytek. Dílo se mu celkem podařilo, takže dnes jsou rozdíly vnějšího vzhledu oproti originální stavbě minimální a mnohdy lidé, kteří o požáru neví, žádný rozdíl nepoznají. Jen vzácné rukodělné vybavení a nádherné obložení vnitřních prostor tehdy nikdo nedokázal vyrobit, takže vybavení nábytkem zůstalo mnohem jednodušší a ne tak honosné, jako to původní. Ze starších fotek je zřejmé, že celý povrch zámečku byl pokryt drobnými dřevěnými deskami, jakoby šupinami. Ty si nikdo v tehdejší době netroufl vyrobit, takže stavba byla ponechána bez nich. Ale skutečnost, že se podařilo zámeček v té době zachovat lze pokládat za malý zázrak. 

Bronzová socha "Umírající jelen" v centru kladské.