Willibald Russ

Willibald Russ, nejčastěji nazývaný jako Willy Russ, byl umělec z obce Krásno. Narodil se 7. července 1888 v Krásně, zemřel dne 27. června 1974 v Merkershausenu v Německu. Velký umělec, akademický sochař a keramik, spolu s Josefem Labitzkým zřejmě dosud největší osobnosti města Krásna v jeho historii. 

Narodil se rodičům Josefu Russovi (narozený kuriózně ve stejný den rovněž 7. července v roce 1848) a Marii, rozené Kesslerové, v Krásně v domě čísle popisném 58. Otec Josef byl významným modelářem cínu a ve volných chvílích se živil jako místní hudebník. Willy vyrůstal ve velmi chudých poměrech. Velmi brzy si jeho výtvarného nadání všiml další zdejší významný rodák Wilhelm Gerstner, tehdejší profesor Odborné keramické školy v Teplicích - Šanově (K.K. Fachschule für Keramik in Teplitz - Schönau). Willymu se podařilo získat stipendium od místní nadace a tak mohl na škole v letech 1902 - 1906 studovat. Během zdejších studií se začal podepisovat uměleckým jménem Willy. Na konci studií pro něj získal ředitel teplické školy Robert Stübchen-Kirchner stipendium pro další studium na Umělecko-průmyslové škole ve Vídni. Tuto školu vystudoval v letech 1906 - 1910 u významných profesorů Josefa Breitnera, Bertolda Löfflera a Antona Kennera. Po ukončení školy získal ocenění ve formě studijní cesty po německých městech. Na ní ho nejvíce zaujal Mnichov. V roce 1910 se přemístil na delší čas do Vídně, kde si vybudoval svůj první ateliér. Zde se 13.12.1910 oženil v místním kostele svatého Sebastiána s krásenskou rodačkou Annou Ruppertovou. S ní měl jediné dítě, dceru Marii.

Willibald Russ

V roce 1910 získal také svou první zakázku - bustu pro památník Adolfa Kruppa v Berndorfu, člena rodu, který stál na počátku významné průmyslnické rodiny. Od roku 1911 pak spolupracoval s Alexandra Porcelain Works Ernst Wahliss v Teplicích-Trnovanech na proslulé keramice Serapis-Fayence. Po začátku světové války byl odveden a jako člen 73. chebského pěšího pluku poslán na frontu. Zde hned na začátku války onemocněl vážným zánětem kloubů, což způsobilo, žebyl z armády trvale vyřazen. Po skončení válečných bojů se mohl konečně vrátit zpět do Vídně a zde se věnoval své umělecké tvorbě. Začal spolupráci s vídeňskou keramickou firmou Brüder Schwadron. V roce 1920 se společně s celou rodinou vrátil zpět do rodného Krásna. Zde se zabydleli v rodném domě Anny Russové v čísle popisném 311. 

V tomto domě si zavedl vlastní výrobnu keramiky. V prvních letech se zaměřil na sochařsky pojaté keramické výrobky, jeho hlavní důraz byl na figurativně pojaté víka dóz a váz. Dál rovněž udržoval kontakty s Vídní. Zde navrhoval pro několik firem, hlavně pro firmu Werkstätten Karau. Na počátku své činnosti byl pod vlivem prací Michaela Powolneho a Wiener Werkstätte. Po čase dozrál k osobitějšímu projevu a začal tvořit v duchu art deco. Jednalo se o jemné fajánsi (takto označoval své výrobky z póroviny bílého střepu), jednak v pestře glazované keramice. Vytvářel rozpohybované scény štíhlých graciézních postav typické artdecové ikonografie - tanečnice, kolombíny, pieroty atd. Po r. 1927 začínají převažovat díla s náboženskou tematikou, což souviselo s příklonem obou manželů ke křesťanství spiritistického zabarvení. Byli členy místního spolku věřících křesťanů (Bund gläubiger Christen), pro který Russ realizoval zastavení v krajině se sochami (Kreuzberg). Ve třicátých letech vytvářel drobnou, pestře glazovanou keramiku (Jesličky, sv. Rodina, Marie, Ukřižování, sv. Jiří), vrcholem tohoto druhu tvorby je v barokním duchu pojatá Immaculata pro prostranství u poutního kostela Navštívení P. Marie v Křešicích u Litoměřic. 

Willy Russ vytvořil několik pomníků obětem I. světové války. Mezi nejzajímavější a nejkrásnější patřil pomník v nedalekém městě Čisté, kde byl pomník obětem slavnostně otevřen 16. srpna 1925. Stal se také spoluarchitektem s dalším krásenským rodákem Fritzem Hoffmannem pozoruhodné spirálové rozhledny v Krásnu, která byla inspirována slavným spirálovitým minaretem u Velké mešity v iránském městě Samarra. Krásenská rozhledna byla stavěna v letech 1933 až 1935. Po nástupu fašismu se začal zabývat neangažovanou tematikou lidového folkloru na Chebsku (Egerlandu), která vyvrcholila monumentální zakázkou kachlových kamen s reliéfy z venkovského života pro nově zřízené národopisné muzeum v Chebu. O kamna se živě zaímal i Henlein, který Willyho několikrát také navštívil v jeho ateliéru v Krásně. Dle dalších informací, měl W. Russ údajně také ještě udělat další podobná kamna jak pro Henleina, tak pro úřad zemské rady. 

Slavná chebská kamna od Willyho Russe

Po konci války byl Willy Russ dne 19. března 1946 odsunut ýdo Dolních Franků, kde se mohl jen ve velmi omezené míře věnovat tvůrčí práci. Až v roce 1963 mohl otevřít svou novou dílnu a o tři roky později také keramickou pec. Zemřel 27. července 1974 v Merkenshausenu. Po svém odsunu byl Russ jako umělec takřka zapomenut a o to víc to platilo po jeho smrti. Jeho chebská kamna se sice stala předmětem ideologického boje mezi sudetskými Němci a socialistickým Československem, ovšem umělecky nejvýznamnější údobí jeho tvorby (vídeňské období těsně po škole, kde vytvořil několik výrazných pozdně secesních realizací, a artdecové návrhy z 20. let), bylo do povědomí veřejnosti vráceno teprve po roce 1989, zejména díky výstavě, která proběhla v roce 2004 v Chebu..

Willy Russ

Mezi jeho největší díla patří bronzový sedící Goethe v Mariánských Lázních a socha téhož muže z kamene v parku pod hradem v Lokti. Vrcholem jeho díla je umělecky zpracovaná kachlová pec v chebském stylu – nyní umístěná jako významná památka v Krajském muzeu na Chebském hradě.
Jako ostatní němečtí občané, musel i Willy Russ odejít v roce 1946 do Německa. Jeho dům, kde měl svůj ateliér, byl zbourán a nezbylo z něj zhola nic. V červnu 1994 postavil v místech bývalého domu krásenský rodák Hartwig Ruppert pamětní desku. Nese tento nápis:

Na tomto místě stál ateliér, kde tvořil do roku 1946 akademický sochař Willy Russ.

O svatodušní neděli 1932 byl slavnostně odhalen Goethův pomník od Willi Russe v MAriánských Lázních. Nejprve byla hudba lázeňského orchestru, pak oslovení starosty dr. Turby a nakonec slavnostní řeč dr. Johannes Urzidil, badatel o Goethovi a autor více studií o něm. Brzy pak se objevuje tento pomník na pohlednicích a stává se tradičním pozdravem z Mariánských Lázní. Dokonce i mnoho let po válce se používá pohlednic se sochou Goetha.

+---

Kamenná socha Goetha v Lokti v roce 1932.

Náměstí v Mariánských Lázní v roce 1932 s bronzovou sochou básníka.