Pověst o zakleté svatbě

Jednoho krásného podzimního odpoledne se jedna stařenka z Krásna vydala na Krudum, aby tam nasbírala houby. Nevzala si s sebou nic než kousek chleba, neboť chtěla být za několik hodin zpět. Byl nádherný den. Zašla na svá oblíbená místa, kde jako vždy našla velké množství hříbků, a košík brzy naplnila. Posadila se spokojeně na pařez, aby snědla svůj kousek chleba před cestou zpátky.

Pomalu sestupovala z hory, aniž by přitom nějak zvlášť dbala na cestu, kterou předtím nesčetněkrát prošla. Dnes se jí však cesta zdála být nekonečně dlouhá a neobvyklá. Když vzhlédla, uviděla, že ji kolem dokola obklopuje husté křoví, které nikdy před tím nezahlédla. Zmatena zůstala stará žena stát a rozhlížela se. Všechno kolem ní jí náhle připadalo cizí a nevlídné, že ji až popadl strach, že zabloudila ve známém lese. Všechna její snaha najít cestu byla marná, a tak se nakonec posadila do mechu.

Náhle si uvědomila, že se kolem ní vytvořila hustá mlha, která jí zabraňovala v rozhledu. Jak tak seděla v mechu a přemýšlela, co má udělat, spatřila náhle nedaleko před sebou vystupovat z mlhy četné postavy. Už chtěla vydat radostný výkřik, ale ten jí vzápětí uvízl v hrdle, neboť průvod postav táhl bez hlesnutí strašidelně kolem ní. Vpředu kráčely dvě vysoké, štíhlé postavy, jak se ukázalo, svatební pár. Nevěsta byla celá zahalena do bílého závoje, takže jí nebylo vidět do obličeje. Po jejím boku kráčel rytíř v honosném oděvu z minulých století. Zlato a drahokamy se matně třpytily a dlouhé šaty vlály ve větru.

Za ženichem a nevěstou důstojně kráčelo šest mužů, každý v rytířském šatu, ale prostším než oděvy novomanželů, kráčejících vpředu a pomalu mizících v mlze. Jak dlouho setrvala stařenka bez hnutí v neproniknutelné mlze, nedokázala později říci. Byla strachem celá ochromená, neboť jí bylo jasné, že viděla zakletý svatební průvod, o kterém lidé často vyprávěli.

Když se konečně vzchopila, aby šla dále, všimla si, že v mechu v místech, kudy snoubenci před chvílí procházeli, se něco leskne. Sebrala třpytivý předmět a držela v ruce pěkný zlatý řetízek. Rychle ho schovala a spěchala odtud. Když po chvíli potkala několik lesních dělníků, s ulehčením se k nim přidala, ale o tom co viděla, se jim ani slovem nezmínila. Teprve po dlouhé době vyprávěla, co prožila, a na potvrzení pravdivosti svých slov ukazovala zlatý řetízek, který si schovala na památku. Nikdy se však nedala přemluvit, aby šla znovu na Krudum, neboť strach, který se jí tenkrát v lese zmocnil, a vzpomínka na strašidelné postavy, které viděla, jí zůstaly v mysli po celý život.