O zlém králi skřítků

Na křižovatce cest do Lobzů, Podstrání a Vranova se za Lobezským potokem zvedá strmý kopec, který se jmenuje Stolec.
Na první pohled obyčejný vrch jen tak obyčejný není. Je totiž sídlem skřítka Gultuna, který je vládcem celého podzemí Slavkovského lesa. A ani samotný skřítek není jen tak obyčejný. Je zvláštní tím, že je velmi zlý, nemá rád hluk a tudíž ani lidi. 
Dříve se stávalo velice často, že když projížděli jeho územím nějací příliš hluční lidé, kteří se například smáli, zpívali či pískali, tak na ně z vrcholků hrozil a nadával jim. Když ho rozčílili víc, tak na ně metal menší kameny, nebo na ně ze svahů nechával padat ty větší, dělal pukliny v cestách a způsoboval vývraty stromů, které nechal padat tak, aby jim zahradil cestu. Citlivější lidé také říkali, že cítili nebo viděli, jak se celý vršek Stolce chvěje a vychází z něj divná záře. To trvalo po celou dobu, po kterou Gultun zuřil, a s jeho uklidněním se zklidnil také vrcholek Stolce. Když si to lidé konečně uvědomili, snažili se jej zbytečně nedráždit, a tak bylo na cestách možné vidět podivně tiché povozy či mlčky jdoucí lidi.
Nejhorší období nastalo, když lidé začali dolovat ve zdejších kopcích drahé kamení a rudy pro další zpracování. Hluk a činnost těchto horníků často přiváděla Gultuna k šílenství. Proto kde mohl, tam horníkům škodil a to velice nepříjemně. Způsoboval závaly a sesuvy půdy v podzemí, zaplavoval štoly vodou či výbušným plynem. Horníci, kteří tyto projevy rozlíceného Gultuna znali, se proto snažili pracovat co nejtišeji. Našlo se i dost takových, kteří několikrát zahlédli malou postavičku v dlouhém šatu s dlouhými fousy, jak prochází štolami. Prý chodil zvolna a pomalu a pečlivě si prohlížel výsledky jejich práce. 
Mnoho horníků, kteří si nedávali dost pozor a byli při práci hluční, pak stihlo nějaké neštěstí. Nemálo jich za svou činnost zaplatilo životem nebo alespoň poškozením svého zdraví.
Vypráví se, že jednou sfárali do podzemí tři mladíci z obce Vranov. Byli to veselí hoši, a tak se nebylo co divit, že si cestou do pod zemí zpívali, pískali a hlasitě se smáli. Když přicházeli ke starším horníkům, ti se zhrozili, ale než jim vysvětlili, jakému nebezpečí vystavují sebe i ostatní, stalo se to, čeho se obávali. 
Do sloje, kde s mladíky postávali, náhle za řevu a kvílení vlétla prachová koule, v které bylo možno matně zahlédnout Gultuna. Rozzuřeně chvíli běhal po patře štoly. Pak uchopil rukama kolejnice, které procházely štolou, a velkou silou je nadzvedl, odtrhl od sebe a každou pak ještě různě pokroutil. Nakonec vztekle praštil rukou do stojky, která byla poblíž, tak silně, že ji vyrazil a ta spadla na koleje. Shora pak ještě spadly další trámy vyzdívky, ale naštěstí ne moc kamení, takže zával nebyl tak velký. Teprve pak Gultun zmizel stejně rychle, jako se objevil, zbyl po něm jen zvířený mrak prachu. 
Poučení mladíci pak museli celou směnu opravovat sami koleje a vyztužení šachty. Už sice věděli, že rozzlobit Gultuna se nemá, ale jemu přece neunikli. Po několika týdnech byli společně v jedné štole, dosud vždy klidné a bezpečné, když se nad nimi najednou utrhl velký kus horniny a všechny tři zavalil. Gultun si je dobře zapamatoval, a věren své pověsti zlého skřítka se jim zle pomstil.