O zkáze hradu Plikenštejna

Na cestě, která vede Lobezským údolí podél Lobezského potoka, stával u odbočky k obci Vranovu hrad Plikenštejn. Velký hrad se vysoko tyčil na mohutném skalním masívu vyčnívajícím nad údolím. Jeho špičaté věže a vížky se zdvíhaly nad krajinou a tvořily výraznou dominantu okolí. Pro svou velikost a viditelnost se stal centrem širokého okolí. Kupci z celé Evropy, kteří cestovali touto krajinou za obchody dále na východ, se zde zastavovali a obvykle i přenocovali.

Protože příslušníci rodu Pliků, kteří hrad založili a vlastnili, se zde zdržovali jen málo, často se o něj staral pověřený správce. Jednou byl pověřen správou hradu jakýsi Kuttener, který pocházel až z jižních Tyrol.

Kuttener byl veselé a společenské povahy, byl zvyklý žít jen zábavou a radostmi a tyto vlastnosti si s sebou přinesl i na zdejší hrad. Začalo být proto běžné, že se často pořádaly hostiny, oslavy, různé veselice či hony a na hradě se střídalo mnoho hostů. Správce však bral na lehkou váhu a jako pošetilou místní zkazku o tom, že naproti přes Lobezské údolí, v kopci Stolci, sídlí vládce místních skřítků a permoníků Gultun, který nesnáší hluk. Varováním se jen smál a vyprávěl je pro pobavení své a svých hostů.

Jenže Gultuna jeho počínání rozčilovalo. Dlouhou dobu ho snášel, což obvykle nedělal. Ale jak čas šel, začal být stále vzteklejší a zuřivější. Když oslavy a veselice pokračovaly, začal dávat Gultun najevo, co si o tom myslí. Ze Stolce v zlosti metal ku hradu různě velké kameny, způsoboval kolem něj vývraty stromů, podél Lobezského potoka záplavy a podobné věci. Jenže hrad byl vysoký a pevný, takže mu jen tak něco nemohlo uškodit.

Jednou, když probíhala další z četných hostin, Gultun se velice rozzuřil. Vyběhl několikrát na vrcholek kopce a hodil k hradu kámen, který mu byl nejblíže. Když viděl, že moc škody nenadělal a ani oslavu nezastavil, vracel se ještě více navztekán zpět do nitra Stolce. Když si už nevěděl rady a jeho zlost vrcholila, začal ve své sluji vztekle poskakovat. Při každém dopadu na zem se celý kraj otřásl. A protože oslava na hradě pokračovala neztenčenou měrou, skákal zlostný Gultun dál a dál.

Jak otřesy neustávaly, najednou se ve skalách, na kterých hrad stál, objevily první pukliny. Ty se pomalu zvětšovaly a rostly. Náhle se ozval hrozný hřmot, ze skály se utrhl velký kus kamene a s rachotem se zřítil do Lobezského potoka. Když Gultun uviděl výsledek své činnosti, ještě více přidal na svém úsilí. Skákal rychleji a snažil se způsobovat ještě silnější otřesy. Brzy skála začala pukat dále. Trhliny se zvětšovaly a rozšiřovaly. Stále více a více kamenů se uvolňovalo a za ohlušujícího rámusu se řítilo dolů do údolí.

Rozjaření účastníci oslavy na hradě dosud nic nepostřehli. Náhle se ozval pronikavý lomoz. Než se vzpamatovali, skála i s hradem se roztrhla a spadla dolů na cestu a do Lobezského potoka.

Když se Gultun po chvíli uklidnil a přestal poskakovat, zklidnila se i okolní krajina. Prach se usadil a slunce konečně prosvitlo prašným oparem, rozbouřené vody potoka se zklidnily. Zcela vyděšené ptactvo a zvěř se odvážily vrátit na svá obvyklá místa. Z vysokého skalního ostrohu zbyl jen jeden menší ostrý výčnělek. Z mocného  hradu pak zůstalo velké množství kamení ležet na svahu nad cestou z Lobzů do Čisté a všude kolem ní. Zmizel také správce se svou čeledí i jeho hosté, všichni zůstali zavaleni pod masou kamene.

Následky této události jsou zde patrné dodnes. Při cestě podél Lobezského potoka můžeme zahlédnout onen skalní výstupek, pod ním na svahu a v okolí potoka pak mnoho různě velkých kamenů. Nahoře na kopci lze při důkladnějším pozorování najít i zbytky původních hradních příkopů a opevnění.

Příběh nám ukazuje, jak je lehkovážné nebrat na vědomí přírodní síly a dráždit vládce podzemních království.