O zajíci se zlatým klíčem

Vysoko nad obcí Kamenice se nachází hora, které místní odjakživa říkali Na Frankách. Jednoho dne, právě na svátek svatého Jana, se vydala jedna žena z obce Kamenice nasekat trávu na stráň na kopci. Jak byla zaujata prací, nevšímala si ničeho kolem sebe. Pojednou spatřila kousek od sebe cosi nečekaného. Z jedné houštiny se vynořil neskutečně velký zajíc a k jejímu překvapení neprojevoval žádnou plachost či strach. Žena si zpočátku zajíce příliš nevšímala, a věnovala se dál své práci. Když se stále neměl k tomu, aby jako obvykle polekaně utekl, prohlédla si ho pozorněji. Tu spatřila, že drží v packách velký zlatý klíč.

Zajíc začal pobíhat kolem ženy ve velkých kruzích. Vypadalo to, jako by jí s úsměvem naznačoval, aby šla za ním. Přitom významně kýval zlatým klíčem. Překvapená žena na něj zírala, stála strnule jako socha a stále nemohla uvěřit svým očím. Třpyt klíče ji uchvátil, se zalíbením se na něj dívala. Vypadal jako klíč od dveří k velkému pokladu. Zajíc nepřestával pobíhat dokola. Náhle ji třpyt zlata přemohl a ona se nechala zlákat. Představa, že by ji zajíc zavedl k některému z pokladů, o kterých se v kraji vyprávělo, se jí velice zalíbila. Opatrně udělala první kroky směrem k zajíci. Ten se rozběhl směrem k nedalekému mlází a stále na ni mával zlatým klíčem.

Náhle však žena hrůzou strnula. Zcela nečekaně jí na mysli vytanula nepříjemná myšlenka. Vzpomněla si na vyprávění pamětníků, kteří tvrdili, že na tomto kopci beze stopy zmizelo již dvanáct žen. Zůstala stát jako opařená. Strach jí sevřel hrdlo a svazoval nohy. Zajíc se náhle přestal usmívat. V jeho výrazu se objevila zloba a nenávist. Zle se na ni díval a pomalu se k ní blížil. Žena se náhle probrala. Zahodila srp i nůši a utíkala, co jí nohy stačily, zpět do vesnice.

Zajíc ji chvíli pronásledoval, ale pak se otočil a odskákal směrem ke Glorietě, jak se říkalo malému dřevěnému domku na vrcholku kopce. Za chvíli zmizel v houští.

Když Žena doběhla celá vyplašená domů, okamžitě za sebou zabouchla dveře a pečlivě zamkla A hrůzou bez sebe vyprávěla historku své rodině.

Ještě než skončila uslyšeli všichni podivný zvuk. Byly to údery zvonu, které přicházely ve směru od Gloriety. Ozvalo se dvanáct jasných dunivých úderů, které se rozléhaly údolím. Sousedé vybíhali ze svých domovů a divili se, co se děje. Nikdo netušil, co to znamená. Podivné na celé události bylo, že na dřevěném domku Gloriety nikdy žádné zvony nebyly.

Tím, že se žena nenechala zlákat vidinou zlatého pokladu, unikla pravděpodobně jisté smrti, což se zřejmě nepodařilo dvanácti jejím předchůdkyním.