O Wandelově dvoře

Při cestě z Krásna do někdejšího městečka Čisté se nachází rašeliniště V borkách. Před ním ze silnice uhýbají dvě cesty. První vede po okraji rašeliniště pod krásenský Špičák, druhá směřuje k Nebeskému rybníku při Dlouhé stoce. Nedaleko tohoto rozcestí stávala kdysi směrem ke Krásnu boží muka faráře Ettera.

Mezi nimi, rozcestím a Dlouhou stokou se pak táhly rozsáhlé louky nazývané Wandelovy, kterými dnes již částečně prorostl les. Proti loukám, přes silnici na Čistou, směrem k rašeliništi, měl před dávnými lety stávat dvůr nazývaný Wandelův nebo též Čertův. V těch místech se ještě nedávno nacházely v zemi díry, podle nichž se soudilo, že to bývaly vstupy do sklepů tohoto dvora. O Wandelovu dvoru se vyprávělo několik pověstí a toto vyprávění je jednou z nich:

Bylo to v době po třicetileté válce, po uzavření míru v Osnabruku, kdy po dlouhém čase války měl opět nastat klid a pořádek. Lidé si ulehčeně vydechli. Do Čech během válečných let proniklo protestantství. Avšak když pak císařské oddíly Švédy porazily, nabyla vrchu opět katolická víra. Časy pro ty, kdo nechtěli změnit náboženství, byly tvrdé. Mezi jinými byl protestantem také sedlák na Wandelově dvoře. Přišel sem z Francka, podobně jako mnoho dalších obyvatelé Krásna. Tehdy kvetoucí těžba cínu se pro tyto lidi stávala přitažlivou.

Sedlák na Wandelově dvoře byl energický počestný muž a dbal na svém dvoře na kázeň a pořádek. Proto také usedlost, která živila jej a jeho blízké, vzkvétala. Do práce se chodilo časně a po klekání vládl v  domě klid. Sedlák byl také velmi spravedlivý člověk a když se někdo něčeho dopustil, neznal žádnou výjimku, ať to byly jeho děti nebo čeledíni. Se svou rodinou žil šťastně, jen jeden z jeho synů mu dělal starosti.

V Čisté žil sedlák a ten měl dceru krásnou jako obrázek. Jeho statek měl údajně vzniknout z někdejšího Šlechtického dvora. Osobně spolu sedlák z Wandelova dvora a čistecký sedlák ze Šlechtického dvora vycházeli docela dobře, avšak jak se vztahy po válce měnily, stávalo se přátelství stále chladnější. Sedlák na Wandelově dvoře zůstal protestantem, sedlák na Šlechtickém dvoře byl katolík, a to podle jejich názoru vytvářelo mezi milenci propast. Sedlák na Wandelově dvoře často napomínal svého syna, aby od této beznadějné lásky upustil, avšak všechno bylo marné, láska vězela hluboko v jeho srdci.

„Otče,“ říkal mladík, „nemohu bez Terezy žít, nemohu ji nechat, i když tě to velmi rmoutí.“ Také Tereza zažila mnoho trpkých hodin, avšak vše bylo bezúspěšné, zůstala svému nejmilejšímu věrná. Jednoho dne oba mladí lidé zmizeli. Všude se po nich pátralo, ale naprosto bezvýsledně. To ovšem oběma starcům roztrhlo srdce. Terezin otec zemřel žalem a jako dobrý katolík odkázal celý svůj majetek dílem kostelu, dílem chudým. Také sedlák na Wandelově dvoře se změnil, stal se nemluvným a zasmušilým, takže následkem toho bylo, že se stále více stranil lidí. Velmi brzy se mezi obyvatelstvem začalo říkat, že nemá čisté svědomí.

Navzdory častému napomínání, aby opustil protestantské vyznání, zůstal své víře věrný. Proto byl považován za kacíře, který je ve spolku s čertem, takže jeho statku se přezdívalo Čertův dvůr. Sedlák se o tomto pošetilém tlachání dozvěděl a mrzelo ho stále více a více, že se stal tak zneuznaným.

Jednoho červencového rána – v Krásnu se slavila právě Chebská neděle – sedlák časně vstal, aby se podíval na počasí, neboť senoseč byla v plném proudu. Nad Doupovské hory vystoupil krvavě rudý kotouč slunce a sedlák byl zcela ponořen do kouzla překrásného jitra. Andělská hora a celé okolí byly v jitřním šeru stále zřetelnější. Slunce vystoupilo do výše, ranní červánky se rozplynuly a podle starého selského pravidla měla přijít onoho dne bouřka. Sedlák se odebral do domu, probudil své lidi a brzy se dali čile do práce, ačkoliv byla neděle. Fůru za fůrou přiváželi pod střechu. Kolem dvora po cestě do Krásna táhla se zpěvem a modlením procesí s korouhví, neboť bylo zvykem v tento den podniknout pouť k milostiplné Matce Boží v Krásnu. Poutníci přicházeli s přáním nebo prosbu, které chtěli přednést společně s modlitbou v naději na pomoc bohorodičky. Sedlák na Wandelově dvoře se však o tuto věc nestaral, byl přece protestant. O jedenácté hodině už vystoupily na západě nad Rozhledy první bouřkové mraky, zdáli již rachotil hrom a obloha stále více a více temněla, až se v poledne spustila hrozná bouřka.

Mnozí poutníci hledali a ochranu před nečasem ve Wandelově dvoře. Mezi nimi byl také mnich z waldsasského kláštera. Když bouřka odtáhla, dali se poutníci opět na cestu, jen mnich se ještě chvíli zdržel. Mezi ním a sedlákem vypukl ostrý spor, ale proč a kvůli čemu, to nikdo nevěděl.

Časy se staly pro nekatolíky, a tím také pro sedláka ve Wandelově dvoře, velmi těžké. Zůstal tím, kým byl, navzdory vší nevraživosti, jíž byl vystaven, jen jeho skromný život ovládla nenávist a zloba. Neměl více žádnou radost, chtěl jen pryč z tohoto kraje, kde žil jako prokletý.

Postupně v něm dozrávala nová myšlenka. Raději dobrovolně, byť s krvácejícím srdcem, opustit svou vlast, svou usedlost, než později být odsud vyhnán jako zločinec. V duchu zuřil a hněval se. Když tedy musí opustit rodný dům, ať v něm více nepřebývá žádná lidská duše. Jak si usmyslel, tak to také provedl.

Jednoho večera nařídil svým lidem vyvézt vozy z kůlen. Vše, co bylo schopné přepravy, bylo naloženo, zvířata vyvedena z chlévů a zapřažena. Starší čeledín dostal příkaz odjet směrem na Čistou. Sedlák zůstal poslední, plakal jako dítě, odchod z domova byl příliš těžký. Jen ještě pár minut a vše bylo dokonáno. Krvavá červeň zalila noční nebe, plameny pohltily kdysi tak nádhernou usedlost. Sedlák odešel a lidé o něm víckrát neslyšeli.

Mnoho let uplynulo v proudu času. Po Wandelově dvoře nezůstala ani stopa. Na hroudě, kde kdysi německá selská rodina našla svůj domov, rostou nyní mladé smrky a šípky, a jen vítr tajuplně vypráví o Wandelově dvoře, jenž tu před mnoha a mnoha lety stával.