O slavnostní mši duší horníků

Pod horou Krudum, nedaleko obce Třídomí stával kdysi kostel sv. Mikuláše. Býval to velký a krásný kostel, který sloužil všem, kdo procházeli krajem po obchodní cestě. Také horníci z okolních  vesniček do něj často chodili, proto si vysloužil pověst jako kostel horníků. Jak zájem o těžbu surovin v okolí klesal, zmenšoval se také význam kostela. Pomalu pustnul, až bylo možno sotva nalézt vyvýšeninu, na které stával.

Během kutání v podzemí docházelo k neštěstím, při kterých zahynulo mnoho horníků, někteří vlastní nepozorností, mnozí ale přispěním zlého skřítka Gultuna. Ten měl na svědomí dle pověstí nejvíce katastrof a neštěstí.

A tak vždy jednou v roce, v den zrození Pána, se k večeru z podzemí vynoří celý kostel sv. Mikuláše. Pomalu stoupá ze země, je jasně ozářen, jako kdyby na něj svítilo slunce, až dosáhne své plné velikosti a krásy.

Uvnitř se vše třpytí a leskne, jako ve dnech jeho největší slávy. Vyleštěné mosazné svícny zavěšené na sloupech a stříbrné sošky svatých hází odlesky po stěnách kostela. V čele stojí nádherný, ze dřeva vyřezávaný oltář, lemovaný pozlacenými paprsky znázorňujícími boží světlo. Oltářní stůl před ním je překryt tmavě rudým sametem a bílým, bohatě vyšívaným ubrusem. Na něm se skví pozlacené svícny v nichž plápolají vysoké svíčky. Velká okna v obvodových zdech jsou tvořena skládanou mozaikou, jež představuje výjevy ze života svatých. Jen prostor před oltářem je prázdný, nejsou v něm žádné lavice ani židle. Lze tak dobře vidět kamennou podlahu, místy již silně ošlapanou mnohaletým používáním.

Poté začnou zvony ve věžích kostela vyzvánět a svým jasným a působivým zvukem svolávají duše nešťastně zahynulých horníků. Jejich hlas zvolna prostupuje celým krajem. Z různých koutů Slavkovského lesa se pomalu začnou vynořovat temné stíny a potichu se vydávají směrem ke kostelu.

Když zvony utichnou, jsou již všechny duše horníků v kostele. I když je kostel veliký a prostor před oltářem dostatečný, je jeho vnitřek zcela zaplněn. Tolik je nešťastně zahynulých horníků, kteří, stojíc těsně vedle sebe, zcela zaplňují chrámový prostor. Je odříkána modlitba a učiněno kázání. Ač v kostele není žádný kněz, slova kázání se majestátně nesou kostelní lodí a jsou jasně slyšitelná i vně kostela. Duše mlčky stojí se skloněnými hlavami a v naprosté tichosti poslouchají. Jakmile kázání skončí, počnou všichni pomalu odříkávat modlitbu. Jejich temný, dunivý, ale naléhavě znějící chorál se rozléhá ztichlým krajem v okolí kostela. Jeho zvuk letí do všech koutů Císařského lesa.

Po ukončení modlitby se znovu rozeznějí kostelní zvony a svíčky začnou samy od sebe pomalu pohasínat. Jejich jas slábne a plamen je stále menší. Kostel se opět zvolna noří do tmy, která pohlcuje celý prostor chrámu. Když zvony nakonec utichnou, je již kostel opuštěný a v naprosté temnotě. Stíny duší horníků se za úplného ticha rozcházejí do okolních lesů. Když zmizí poslední duše, kostel se opět začne nořit do země.

Za několik okamžiků již nikdo nepozná, že zde nešťastné duše strávily několik chvil k oslavě Páně. Po celý další rok je kostel schován před zraky žijících lidí, aby se znovu mohl v tento čas vynořit.

Také se říká, že v době konání mše není radno se ke kostelu přibližovat. Kdo z lidí by jej viděl v jeho plné kráse, byl by tak unesen jeho nádherou, že by neodolal nutkání se ke mši připojit. Jeho duše by se ale po skončení obřadu přidala k duším ostatních horníků a spolu s nimi by zmizela v podzemí.