O rozzlobených permonících

 

Už od pradávna vyplavovaly pramínky potůčků vytékajících z kopců Císařského lesa drobné kousky zlata z ložisek ukrytých hluboko ve skalních masívech místních kopců. Jejich vody je pak odnášely dál až do Lobezského potoka. Trvalo poměrně dlouho, nežli si lidé všimli, jaký poklad kolem nich protéká. Ale blyštivé zlatinky v písku byly přece jenom objeveny a lidé je začali těžit. Zkoušeli mnoho způsobů, jak je dostat z vody a oddělit je od jemných zrnek písku, do kterého byly přimíchány ale nejlépe se jim osvědčilo rýžování.

Množství vytěženého zlata sem přilákalo další lidi. Netrvalo dlouho a podél obou břehů potoka se to hemžilo zlatokopy, kteří se předháněli, kdo vytěží víc. Samozřejmě ale s přibývajícím množstvím lidí narůstal hluk, který při své práci způsobovali. Lidé sami si to neuvědomovali, byli s tím smířeni jako s nezbytným zlem, které provází jejich práci, ale nebyli ve zdejším regionu jedinými žijícími tvory. Žila zde velice početná skupina horských skřítků, a ti narůstající hluk nesli nelibě.

Jednoho dne zlatokopové opět pilně pracovali, brodili se vodou a v čistících žlabech oddělovali vzácný kov od písku. Práce probíhala stejně jako kdykoliv jindy. Náhle se mezi stromy na svazích okolních kopců začalo cosi hýbat. Lidé byli zabráni do práce, takže si v prvé chvíli ničeho nevšimli. Během chvilky se z mnoha skalních dutin a škvír začali vynořovat desítky malých postav v dlouhých tmavých kabátcích sahajících až k zemi. Někteří měli na hlavách velké klobouky, jiní malé hornické kožené čapky. Netrvalo dlouho a bylo jich mezi stromy plno. Chvíli postávali a sledovali mumraj podél břehů potoka, ale pak pomalu začali sestupovat k lidem.

Náhle se jeden z lidí narovnal, aby si utřel pot z čela, a vtom zahlédl chumel postav směřujících k nim. Halasně na ně upozorňoval ostatní. Jako blesk se zpráva o podivné návštěvě nesla od jednoho horníka k druhému. Přestávali pracovat a překvapeně sledovali, jak skřítkové zvolna míří až k nim. S obavami čekali, co jim tato návštěva přinese, mnozí opatrně ustupovali zpět. Když byli skřítkové jen několik metrů od lidí, zastavili se. Lidé s obavami sledovali jejich tváře, které se mračily a vůbec nevypadaly přátelsky. Nastalo tíživé ticho, nikdo se ani nepohnul, jen potůček tiše bublal ve svém korytu. Překvapení lidé ani nedutali. Horští skřítkové se chmuřili stále víc a vypadali velice výhrůžně.

„Náš král se velice zlobí,“ spustil po chvíli ten největší z nich, „děláte čím dál tím větší hluk a nám to velice škodí. A proto vás chceme varovat. Pokud s tím hlukem nepřestanete, náš král proti vám rázně zakročí a ticho tu zjedná svou mocí.“ Poté se řečník skřítků rozhlédl po lidech, co mu na to odpoví.

Chvíli to trvalo, než jeden z lidí našel dostatek odvahy k tomu, aby se ozval. Byl to Hans, horník, který zde pracoval už spoustu let. Se skřítky měl své zkušenosti, dobře věděl, co dokáží.

„Jen tu těžíme zlato, nemůžeme za ten hluk, co přitom vzniká. Musíme nějak uživit svoje rodiny,“ snažil se mírnit skřítkův hněv.

„A právě ta těžba je to nejhorší, co zde vyvádíte. Musíte s tím přestat,“ pokračoval skřítek okamžitě, nechal Hanse sotva domluvit.

„Ale když přestaneme těžit, jak se uživíme?“ ušklíbl se Hans.

„Když to neumíte dělat potichu, hledejte si obživu jinde,“ sršel skřítek vztekem.

„Přestat nemůžeme, děti by neměly co jíst,“ snažil se Hans skřítka obměkčit.

„Pokud chcete pokračovat, tak jedině potichu, aby vás nebylo ani trochu slyšet! To je naše podmínka,“ přeci jen jim vyšel vstříc skřítek a výhrůžně zamával holí, kterou držel v ruce.

„Vyřiď králi, že se budeme snažit pracovat potichu“ přidal se k Hansovi starý horník, který stál dosud v davu. „Určitě bude spokojený,“ sliboval a s úctou se ukláněl.

Skřítek chvíli přemýšlel.

„Dobrá, myslím že to s vámi ještě zkusíme. Ale pamatujte, pokud se zase ten hluk bude rozléhat údolím, zle se vám povede.“

Po těch slovech se skřítkové otočili a zamířili zpátky mezi stromy do svahu. Jak začali po srázu vystupovat vzhůru, ztráceli se postupně v puklinách hory. Za chvíli zmizel v zemi i ten poslední a horníci stáli sami před prázdnou strání.

Od těch dob se práce změnila. Každý pracoval opatrně, snažil se dělat co nejmenší hluk. Nikdo nekřičel, nikdo už nehalekal. Skřítkové byli zřejmě spokojení, protože se po dlouhá léta neukázali.

Tak práce pokračovala po několik dalších let. Jednoho dne však mezi kovkopy zavítala parta nových horníků z daleka. Místní podmínky neznali, smlouvě se skřítky se vysmívali a odmítali se jí podřídit.

„Jakýpak permoníci!“ smáli se pokaždé, když je ostatní upozorňovali, aby se chovali tišeji. „Žádní přece nejsou, jsou to jen babské výmysly,“ a dál si hlasitě zpívali a zvesela na sebe pokřikovali. Často bouchali do dřev a při mletí písku v korytech dělali velký hluk. Netrvalo to však dlouho. Když jednoho večera všichni horníci už za tmy odcházeli, sledovalo je zpoza stromů na stráních nad nimi nespočetně malých očiček. Jakmile i ten poslední člověk zmizel za ohbím cesty, stráň ožila drobnými postavičkami. Stovky človíčků sbíhaly dolů k potoku, malé lucerničky uvázané u pasu se jim při běhu divoce kývaly.

Doběhli až k potoku a všichni naskákali do jeho studených vln. Rukama začali prohrabovat písek a jejich drobné ale velice čiperné prstíky z něj vytahovaly drobné kousky zlata. Ručičky se jim při práci jen kmitaly, jak bleskově vytahovali zlaté valounky a šupinky. Ty pak ukládali do velkých vaků.

Rychle a pečlivě vybírali skřítkové jedno zlatavé zrnko za druhým. Postupovali zvolna vzhůru proti proudu, až se dostali k samotnému prameni potoku. Tam už na ně čekala druhá skupinka, která se u pramene objevila již před chvíli. Tihle skřítkové už také měli naplněné své vaky. Zlato nasbírali přímo ve skále, v místech, odkud jej dravá voda vynášela na povrch. Nakonec se všichni společně vypravili zpět, do svých domovů a všechno zlato si odnášeli s sebou.

Když se druhý den objevili u potoka horníci a začali svou práci, s překvapením zjistili, že jejich koryta naplňuje jen obyčejný písek. Ač se pak snažili, jak chtěli, zkoušeli rýžovat v jiných místech, nikdo z nich už nenašel ani jediný kousek zlata. Pryč byly časy, kdy odsud každý večer odnášeli sáčky se zlatým pokladem. Teprve po čase začalo lidem docházet, co se stalo. Marně se zlobili na skupinu nově příchozích. Ti sice litovali svého jednání, ale bylo pozdě.

 

Od těch dob se zlato v písku Lobezského potoka už nikdy více neobjevilo a mnoho zlatokopů odešlo hledat své štěstí jinam.