O podivné zásilce

Kdysi dávno jel jeden obchodník z města Čisté do Sokolova. Na voze měl velké zásoby obilí a výrobků z mléka. Jezdíval takto pravidelně každý týden a cestu dlouhým úvozem Lobezského potoka znal velice dobře.

Zanedlouho se dostal za poslední domky obce Podstrání a přiblížil se k odbočce k obci Vranov. Náhle se od krajních kmenů mohutných smrků oddělila podivná postava a zastoupila mu cestu. Kupec se na ni s podivem zadíval. Ten člověk vypadal velice podezřele a nezvykle. Hlavu měl zakrytou šedou kapucí a celá horní část těla byla oblečena do hrubé režné košile, jednoduché a zřejmě laciné. Avšak kalhoty měl ušity z velice jemné a kvalitní látky, která musela být naopak hodně drahá. Také jeho boty byly podle poslední módy a velice kvalitně ušité. Jejich cenu si obchodník netroufl ani odhadnout.

Když byl jen několik kroků od postavy, ta rázně zvedla ruku a potah zastavila. Pak muž zvolna došel až ke kozlíku. Celou dobu šel v mírném předklonu, takže mu nebylo vidět do tváře. Když došel ke kupci, zvedl ruku a podával mu jakýsi dopis.

„Vezmi ten dopis s sebou,“ požádala ho postava mírným hlasem, „potřebuji, aby byl ještě dnes doručen. Je velice důležité, abys ho odevzdal. Kdyby nebyl doručen, stalo by se veliké neštěstí.“

Kupec se nemohl překvapením ani pohnout. Nakonec natáhl ruku, dopis vzal a položil vedle sebe na kozlík.

„A komu ho mám dát?“ zeptal se nejistě.

„Však se neboj, on se dotyčný sám ozve a převezme si ho od tebe.“ Po těch slovech se postava otočila a zamířila mezi stromy. Za chvíli zmizela v tmavém lese a kupec už ji nezahlédl, jako kdyby se vypařila.

Kupec zůstal nějakou dobu zcela ochromen, nemohl se z nečekané události vzpamatovat. Nevěděl, zda se mu vše jen nezdálo. Ale zažloutlý dopis, který ležel vedle něho, několikrát přeložený, omotaný pevným motouzem a zapečetěný červeným voskem, jej ubezpečoval, že to sen nebyl. Dopis vypadal dost staře, jakoby by byl sepsaný již před mnoha lety. Za chvíli raději práskl bičem a vyrazil na další cestu. Mířil dál podél potoka k Sokolovu. Ale na podivnou postavu a její žádost myslel stále.

Právě míjel Kamenný mlýn, když jeho pohled opět padl na dopis. Pocítil silnou touhu jej otevřít a přečíst si, co v něm stojí. Zvědavost zabrnkala na jeho mysl a stávala se stále neodbytnější. Podpořila ji i slova neznámého, který neopomněl důrazně připomenou, že je velice důležitý a je zapotřebí jej dopravit ještě dnes. Několikrát už po něm natahoval ruku, aby jej rozpečetil a svou zvědavost ukojil, ale vždy se přemohl. Jakmile vzal dopis do ruky, slušnost v něm zvítězila a on jej vrátil na své místo.

Byla to podivná cesta. Vůbec dnes nemyslel na místa, kudy projížděl, ani náhodou nepomyslel na trh, kde bude své zboží prodávat, v hlavě mu stále vrtala ona záhadná věc vedle něj. Možná je v dopise něco zajímavého, možná něco důležitého a možná něco, co by se mu mohlo hodit, napadlo jej mnohokrát. Ale byl to poctivý kupec a obrovskému pokušení odolal.

Po velkém duševním utrpení dojel jako ve snu až k rozcestí do obce Lobzy. Ani nevěděl jak, náhle se proti povozu objevila další osoba, také velice nezvykle oblečená. Na hlavě měla stejnou kapuci jako první postava, jenže na sobě měla běloskvoucí košili a přes ni nádherný a bohatě vyšívaný kabátec zakončený jemnou krajkou. Dvě řady stříbrných knoflíků se táhly od límce k pasu a zářivě se třpytily. Ale zato kalhoty měla obyčejné, ze silné hrubé režné látky z toho nejhoršího materiálu. Boty měla sešlapané, velice staré a téměř rozedrané.

„Máš pro mě dopis?“ houkla na něj okamžitě postava výhružným hlasem. Kupec na nic nečekal, sáhl po dopise vedle něj a rychle jej podával neznámému. Ten mu jej prudce vytrhl z ruky a nedočkavě se na něj zadíval. Pak se opět lehce naklonil směrem ke kupci.

„A nečetl jsi ho?“ zazněla otázka s nebezpečnou výhrůžkou v hlase.

„Ne,“ zavrtěl kupec energicky hlavou, „jak jsem jej dostal, tak jej odevzdávám.“ odpověděl se strachem v hlase a čekal co se bude dít dál.

Neznámý několikrát zkontroloval dopis a pak spokojeně zakýval hlavou.

„Dobře, dobře,“ pronesl již klidným hlasem, „svou zvědavost jsi zkrotil a dopis jsi nečetl. Máš veliké štěstí. Kdybys ho byl přečetl, roztrhal bych tě na kusy a nikdo už by tě víc nenašel.“ Pak zalovil rukou v kabátci a rozmáchl se. Na kozlík dopadlo množství drobných kamenů.

„Tady máš odměnu za svou práci.“

Kupec se díval na kameny a nevěděl, co má na to odpovědět. Nežli se ale vzpamatoval, byl neznámý pryč. Jen ty kameny dokazoval, že se vše skutečně odehrálo a on si to nevysnil. Nakonec se kupec rozmáchl, shodil kameny na zem a pokračoval v cestě.

Dojel do Sokolova a dokončil obchod. Když se vrátil zpět do Čisté, hned se běžel se svým zážitkem pochlubit sousedům. Nikdo mu příběh nechtěl věřit do chvíle, než se ve dveřích objevila jeho žena.

„Muži, kde se vzalo to zlato na tvým voze?“ zeptala se okamžitě a všichni zkoprněli. Až pak si muž uvědomil, že ne všechny kameny, dar neznámého, smetl na cestu, ale některé mu na kozlíku zůstaly. Nyní hleděl na ženu, která jich několik držela v ruce. Nyní už všichni uvěřili, že během své cesty posloužil jako pošťák komusi neznámému, který ho za službu odměnil.

S hrůzou si všichni uvědomili, čím mu neznámý vyhrožoval, kdyby do dopisu nahlédl. Měli ještě v čerstvé paměti nedávnou událost, kdy se do Sokolova vypravil synek místního bohatého kupce a během cesty se ztratil. Jeho povoz stál opuštěný nedaleko křižovatky na Lobzy. Synka však nikdo nikdy nenašel. V tu chvíli začali tušit, co se vlastně v těch místech stalo.