O permonících v Granitzerově díře

V Horním Slavkově žil zámožný občan Jan Hartwig Granitzer z Granzensteinu. Protože patřil mezi nejdůstojnější občany města, bylo mu správcem na hradě Lokti uděleno právo Císařského výběrčího daní pro celou oblast. Staral se tak o správné odvody do státní pokladny.

Jako bohatý měšťan se stal spoluvlastníkem velice výnosného rudného ložiska, kterému se neřeklo jinak, nežli Hubský peň. Ložisko Hubský peň bylo v té době jedno z největších a nejvýnosnějších těžebních míst v oblasti. Množství vytěžené horniny se neustále zvyšovalo a výnosy z těžby rapidně stoupaly. Proto i Janu Hartwigovi jeho bohatství rychle přibývalo. Jednak k tomu přispívaly vysoké výnosy z těžby, jednak vysoce ceněná funkce výběrčího. Rychle se množící majetek svobodného pána však měl špatný vliv na jeho povahu.

Zpočátku řádný občan se začal rychle měnit. Peníze mu umožnily nový život. Časté oslavy, bujaré pitky a hýření ale stály víc, než kolik řádně vydělával, a to se na jeho majetku začalo brzy projevovat. Aby nemusel slevit ze svých nároků, na které si rychle zvykl, a neklesl na důstojnosti v očích svých spoluobčanů, začal se starat o peníze jiným způsobem, a jak se dalo očekávat, způsobem nečestným. Jako jeden z majitelů měl přístup k těžařským dokladům, které pozměňoval tak, aby své společníky v příjmech krátil a na jejich účet obohatil své konto. Jako zámožnému a důstojnému občanu mu to určitou dobu procházelo, jelikož nikoho nenapadlo, že by tak mohl činit. Navíc pozměňoval výběrčí spisy tak, že velkou část vybraných daní si ponechával pro svou potřebu.

Nekalá činnost mu velmi dlouho vycházela. Přitom jak jeho bohatství přibývalo, stával se stále váženějším a důstojnějším. Byl dokonce navržen na jednoho z kandidátů na rychtáře Horního Slavkova.

Jednoho dne však onemocněl a po dobu, kdy byl upoután na lůžko, museli jeho práci vykonávat náhradní pracovníci. A tak náhle společníci v těžařské společnosti zjistili, že jsou údaje ve výkonech, v těžbě a ziscích, udávaných Hartwigem, velmi rozdílné. Rozhodli se proto pro provedení kontroly několik let zpět. Stejně se stalo i u výběru daní. Správce hradu Loket si také povšiml rozdílů ve výběru daní a také on nařídil kontrolu.

Když se Jan Hartwig Granitzer uzdravil, dozvěděl se několik nových zpráv najednou. Ta první pro něj byla příznivá. Občany města byl jednoznačně zvolen jako rychtář. Současně se ale dozvěděl o kontrolách probíhajících jak v šachtě, tak ve výběru daní. Jan byl zděšen. Mohl si rychle spočítat, k jakému výsledku se kontroly dostanou. Byla sobota 27. dubna 1749, když byl slavnostně jmenován slavkovským rychtářem. Všem přítomným se zdálo, že je potěšen důvěrou, která mu byla projevena volbou.

Druhý den, při ranní mši, byl ale velice zasmušilý a nikdo nevěděl proč. Ihned po jejím skončení se odebral do svého domu. Zde sejmul prsten, který mu byl předán jako symbol rychtáře, vzal svoji pistoli a vydal se přes kopec za město.

Velmi dlouho šel, mířil přes les za Vlčím dvorem, přešel Kraví a Oslí louku, než se dostal ke Komářímu potoku, který teče z Císařského lesa od Třídomí přes Nadlesí a dále, až se vlévá do Stříbrného potoku. Vydal se po jeho toku, čímž se dostal k jedné zapomenuté šachtě, která nebyla už mnoho let používána. Jako znalec těžařství věděl, že zde tuto díru kdysi vykopali horníci z dalekých Benátek. Ti zde měli důl propůjčený a těžili v něm několik let drahé kamení. Těženou rudu propírali právě ve vodách Komářího a Stříbrného potoka.

Jan Hartwig Granitzer sestoupil do této štoly, která již byla místy značně zasypaná působením podzemních vod. Po několika metrech chůze ve vlhkém a chladném podzemí se zastavil a vzpomínal na celý svůj život. Znovu došel k přesvědčení, že už nemůže couvnout. Vzal proto pistoli a jednou ranou do hlavy se zastřelil.

Lidé si zmizení Jana Granitzera brzy všimli, neboť se měl zúčastnit oslav na počest jeho jmenování rychtářem. Bylo jim divné, že se neobjevil a počali ho hledat. I když hledali všude, nenašli jej. Zřejmě by nebyl nikdy nalezen, kdyby tomu, jak už to bývá, nenapomohla náhoda. Místní zámečník Josef Kandtner začal pracovat na jakési zakázce. Protože chtěl ušetřit výdaje za materiál, rozhodl se využít kovové schody ve staré šachtě Benátčanů. Protože by je sám nemohl dostat ven, požádal o pomoc kamaráda Jakuba Meissla, majitele blízkého mlýna při Dlouhé stoce. Meissl vzal svého učedníka a společně s Kandtnerem se vypravili k šachtě. Stalo se tak jen tři dny od zmizení Jana a od jeho marného hledání.

Když se spustili dovnitř, překvapily je čerstvé stopy. Protože šachta byla dlouho nepoužívaná, šli po těch stopách, až ke svému překvapení nalezli tělo Jana Hartwiga Granitzera. Ihned přivolali lidi z Horního Slavkova.

Ti byli zděšeni nálezem a pátrali po tom, proč zemřel. Nikdo nemohl přijít na to, jaký důvod pro svou smrt Jan měl. Spoluvlastníci Hubského pně sice důvod znali, ale ztrátou podílníka se jejich podíl zvýšil, takže nebyli škodní. Ani správce hradu Loket už neměl důvod prozradit, že se nechával dlouhou dobu šidit, a tak výsledek kontroly nezveřejnil. Navenek tak zůstala smrt Jana Granitzera záhadou.

Přesně týden poté, co byl Jan Hartwig Granitzer jmenován rychtářem, mu slavkovští vypravili velký a slavný pohřeb se všemi poctami. Tělo bylo uloženo u kostela sv. Jiří v Horním Slavkově dne 4. května 1749.

Nejvíce nespokojení nakonec byli místní permoníci. Po události do štoly totiž často přicházeli lidé, aby se podívali na místo posledních okamžiků váženého občana. A jelikož slavkovští permoníci nemají rádi hluk a křik, začali dělat schválnosti, aby lidi od dalších návštěv odradili. Zhášeli jim světla, metali na ně kamení a klacky, někdy je prý i bili svými malými obušky. Protože původní název šachty byl dávno zapomenut, začalo se jí od té doby říkat Granitzerova díra.