O Pánu pokladů

 

Na hoře Krudumu stával velký a významný hrad. Ten založil a dlouhá léta v něm žil kníže Bodigor. Měl celkem 14 dětí, z toho 8 dívek a 6 chlapců. Jak léta šla, většina z nich z rodného hradu odešla.

Čtyři jeho synové byli zabiti v různých válkách či bitkách a další sloužili u krále v jeho službách, dvě dcery zemřely ještě mladé a ostatní se provdaly do daleké ciziny. A tak s ním nakonec zůstal jen syn Starad a dcera Mistuna. Zatímco se Starad oženil a měl další děti, Mistuna zůstala sama a žila do konce života na Krudumu.

I Starad měl mnoho dětí. Když vybíral svého nástupce, který měl převzít panství a všechny statky, vybral si třetího v řadě, Nepula. Protože nedlouho poté zemřel, už ani nestačil zjistit, že nevybral dobře. Nepul tíhnul k pábivému lesku zlata a drahých kamenů a protože tyto se nacházely v kopcích a horách Císařského lesa, začal ve velkém podporovat jejich těžbu. Ze všech koutů celé Evropy se sjížděli kopáči a snílkové, kteří věřili, že v rudami bohatých štolách získají bohatství. Další se vrhli na rýžování zlata a stříbra z říček a potoků, které krajem protékaly a tyto nerosty v nich byly naplaveny. Bylo otevřeno mnoho nových štol a prohloubeno mnoho stávajících šachet. Okolní vsi se plnily lidmi a počet obyvatel v nich rychle stoupal. A jako vždy, s rostoucím věhlasem nalezišť se připojili k horníkům i lidé, kteří s sebou přinesli neřest, hazard a jiné špatnosti. Při hazardních hrách a pitkách pak mnoho kopáčů či hledačů zlata bylo zabito.

Nepul, okouzlený třpytem drahých kamenů, podporoval vše, co souviselo s hornictvím. Jakmile mu prospektoři oznámili objevení další žíly, okamžitě najímal další a další horníky a otevíral nové šachty. Zlata, stříbra a drahých kamenů v jeho truhlicích rychle přibývalo. Čím měl víc, tím méně však horníkům platil. Nechával si čím dál větší díl z vykopaných rud. I když byli horníci nespokojeni, stále ještě dostávali mnohem vyšší mzdu, než bylo v těch dobách obvyklé.

Jak šel čas, pramen bohatství začal vysychat. Mnoho štol zaplavila voda, další se sesuly nebo propadly. Horníci těžili méně a méně a přitom nebylo týdne, aby se nestalo nějaké větší neštěstí. Nebylo se co divit, že horníci začali být nespokojení a začali se bouřit. Jejich protesty rostly úměrně se snižujícími se výdělky a s množstvím důlních neštěstí. Nakonec došlo k veliké vzpouře.

Nepul ale neměl s horníky žádné slitování. Už mu bylo delší čas jasné, že se blíží konec výnosné těžby. Využil probíhajících nepokojů a rebelií ze strany horníků, zavolal vojsko a došlo k prudkému a strašnému střetu. Při něm bylo mnoho horníků zabito či zraněno. Nepul nechal ty největší rebely popravit, zavřel téměř všechny šachty na svém panství a zakázal i rýžování na svých potocích. Zbylé nespokojené horníky dal zavřít, některé vyhnal z panství a ostatní se museli začít živit jinak, nejčastěji se z nich stali hospodáři.

Nepul měl už takové množství zlata, stříbra, cínu a drahých kamenů, že jimi zaplnil několik velikých komnat svého hradu. Měl je dobře střežené a vstupovat do nich mohl jen on sám. Často se kochal leskem svého bohatství. Jeho srdce se ale vlivem studeného lesku zlata stávalo chladnějším a necitelnějším. S poddanými jednal velice tvrdě a nelítostně, na jejich neštěstí či problémy nebral ohled. Nepul měl mnoho dětí. Jak se zvětšovalo jeho bohatství a narůstala tvrdost v jeho srdci, přibývalo i neshod s dětmi. Několik z nich se nedožilo dospělosti, zbylí synové, až na Ratana, odešli za svým štěstím do světa a dcery se provdaly. Nějaký čas žil proto Nepul jen se svým posledním synem Ratanem.

Když spory mezi nimi neustávaly, rozhodl se Ratan k ráznému kroku. Od kněze si nechal posvětit otcovu hůl, kterou míval Nepul často u sebe, a vydal se do Říma. Tam chtěl na svatém místě modlitbami vymoci pro otce větší soucit a laskavost. Nepul dlouho zuřil, když zjistil, že Ratan odjel do Říma. Zloba na celý svět a nelidskost k poddaným i služebnictvu u něj propukly naplno. Trvalo to dost dlouho, až lidé, kteří vedle něj žili, zjistili, že život s ním je již dále nemožný.

A tak jednoho dne správce dvora Rattdorf přinesl prudký jed a s tichým souhlasem ostatních při jedné hostině na zámku Krudumu Nepula otrávil. Všichni si oddechli a celou situaci zamaskovali tak, aby vše vypadalo jako úděl osudu. Nepul byl uložen do rodinné hrobky v kostele sv. Mikuláše pod Krudumem.

Neuplynuly ani dva týdny od skonu Nepula, když přišla zpráva, že se Ratan vrací. Zanedlouho se již také objevil v bráně hradu a všichni ho nadšeně vítali. Dlouho a podrobně jim vyprávěl o dalekých krajích, o jejich krásách a zajímavostech. Jeho zážitky z dlouhého cestování byly vzrušující. Jako poslední příběh z cesty vyprávěl, co se mu stalo téměř na dohled od rodného hradu. Stal se svědkem přepadení nějaké dívky a podařilo se mu ji zachránit z rukou násilníků. Když s ní potom rozmlouval, dozvěděl se, že je dcerou pána z jednoho dvora u Sokolova. Potom se Nepul začal ptát na otce, který se k jeho údivu dlouho neobjevoval, aby ho přivítal při jeho návratu domů. Když mu oznámili onu smutnou zvěst, Ratan velmi truchlil a tišil svůj bol návštěvami kostela sv. Mikuláše, kde otec ležel. Při jedné z návštěv hrobky ho cosi přinutilo k obhlídce otcova těla. Tu mu neuniklo, že tělo mrtvého nese příznaky otravy.

Začal nenápadně vyzvídat a pátrat po okolnostech jeho smrti a tak objevil pravdu. Trvalo to nějaký čas, ale přece jen nakonec zjistil, jak k celé události došlo. To ho utvrdilo v rozhodnutí, ke kterému v jeho bolem zalitém srdci došlo. Celé mládí prožil ve sporech s otcem a nyní, když zůstal sám, necítil nic, co by jej zde drželo. Také se chtěl za otcovu smrt pomstít nevěrnému služebnictvu, které tento čin provedlo. Proto jednoho dne uspořádal velkou hostinu. Nikdo netušil, že je to hostina na rozloučenou. Když byla oslava v nejlepším, a většina hostů již byla zmožena množstvím vypitého vína, Ratan se nenápadně vytratil. Pozamykal všechny dveře, zavřel všechna vrata a na předem připravených místech založil oheň. Pak sedl na koně a tryskem z hradu odjel. Hrad na Krudumu shořel. Jelikož toto místo bylo místem zla a neštěstí, při požáru se začal propadat do nitra hory, až v ní nakonec celý zmizel. A s ním i všichni sloužící a poklady v komnatách.

Nikdy nikdo více o Ratanovi neslyšel, i když krajem kolovaly zkazky, že se oženil s onou dívkou ze Sokolova a společně se odstěhovali do dalekých krajů.

 

Když se po několika dnech rozptýlil kouř a utichl všechen křik a nářek, nebylo po hradu ani památky. Jenom místo jednoho rozlehlého vrcholku hory zde byly najednou tři menší vrcholky a na každém z nich zůstaly jen malé zbytky toho, co kdysi bylo nádherným panským sídlem. Ohořelé stromy po čase přerostly mladé stromky, začouzené kamení zakryla čerstvá tráva.

Zlo a neštěstí, které v hradu měly své kořeny, způsobily, že i zvěř se této hoře vyhýbala a ptáci nad ní nelétali, jakoby se báli, aby je zlo nezasáhlo. Na dlouhá léta se z hory stalo tiché a smutné místo, než se do okolních lesů začal pomalu vracet život.

 

O mnoho let později hospodařil na svých políčkách u vsi Třídomí jeden místních sedláků. V této drsné krajině měli hospodáři těžké živobytí a i on se musel vydatně ohánět, aby uživil svou rodinu. U něj pak sloužil mladý čeledín, který se jmenoval Pemek. Jednou poslal sedlák čeledína do Hruškové, aby dovezl nové sudy na uskladnění zelí. Pemek vzal potah a vyrazil do Hruškové. Tam podle pokynů naložil objednané sudy a vracel se zpět. Když projížděl po cestě, která vedla hlubokými lesy pod horou Krudumem, náhle u kraje cesty uviděl stát vysokého muže oblečeného v černém plášti dlouhém až na paty. Obličej mu zakrýval veliký černý klobouk. Když dojel až k němu, muž mu pokynul, aby zastavil.

„Kam jedeš člověče?“ zeptal se Pemka.

„Vracím se z Hruškové, nakoupil jsem pro pána nové sudy na zelí, letos se ho urodilo hodně a tak jich potřebujeme více než obvykle,“ odpověděl mu hned kurážně mladík.

„Řekni, jsi dobrý či špatný?“ zeptal se dále muž.

Pemek byl zaražený. Na takovou otázku nebyl připravený a nevěděl, jak odpovědět.

„Tak řekni, jsi dobrý či špatný.“ opakoval netrpělivě otázku muž.

„No, asi dobrý,“ vypadlo po chvíli ne příliš přesvědčivě z čeledína.

„Tak si tě tedy vyzkouším. Podívej…“ Muž zvedl ruku a ukázal za sebe. V tu chvíli, kde se vzal, tu se vzal, objevil se za ním velký vchod do jeskyně. Zevnitř vycházelo ostré jasné světlo, jako kdyby tam svítilo veliké množství svíček.

„Jsi-li dobrý, vejdi. Je tam ohromné bohatství a ty si můžeš vzít, kolik uneseš. Jsi-li ale zlý, hora si tě navždy ponechá. Tak co, troufneš si na tuto zkoušku?“ pobízel ho muž. Mladík se bál, netroufal si. Pak ho ale cosi přinutilo sestoupit z vozu a vejít dovnitř. Tam uviděl velikou hromadu zlata a drahého kamení. Byla mnohem vyšší, než byl on, a konce neviděl. Mezi kusy zlata a drahokamy se válely hromady zlatých mincí a jiné zlaté předměty. Mezi tím se třpytily korále, prsteny, ozdobné spony a jehlice, vše ze zlata. Mládenec chvíli překvapeně stál. Až po chvíli se odhodlal a opatrně přistoupil k hromadě. Vložil si několik kousků zlata a pár třpytivých drahokamů do kapes svých potrhaných kalhot. Chvíli čekal, co se bude dít, protože si pamatoval slova muže, že se jedná o jakousi zkoušku. Nestalo se ale nic a tak pomalu vyšel ven.

Černý muž už tam nebyl, i když se po něm rozhlížel do všech stran. Vyskočil svižně na kozlík a práskl bičem do koní. Když se pak ještě otočil, po jeskyni nebylo ani stopy. Nic nenaznačovalo, že tady někdy byla a že se zde něco odehrálo. Sáhl do kapsy, aby se přesvědčil, zda se mu to vlastně nezdálo. Tam však opravdu nahmatal kousky chladného kovu a lesklých kamínků. Jakmile je vyndal na světlo, nádherně se zatřpytily. Spokojeně je opět schoval do kapes a rozjel se k domovu.

Tam vše vyprávěl a každému svůj poklad ukazoval. Bylo z toho velké pozdvižení, celá ves se sběhla, aby si vyslechla jeho vyprávění. Každý se chtěl podívat na tu hromádku zlaťáků a nádherné drahokamy.

Po jeho vyprávění se mnoho lidí vypravilo do míst, kde potkal onoho tajemného muže. Všichni prohledali celý les, prošli každičký kout, ale nenašli nic. Nikdy nebylo v lesích kolem Krudumu takového lidstva, jako tenkrát. Veškeré snažení a hledání ale nebylo k ničemu. Po jeskyni či muži v černém nenašli žádnou stopu. Byli proto naštvaní a tvrdili, že si Pemek vše vymyslel.

Kusy zlata ale dokazovaly, že nelhal. Svůj příběh musel ještě mnohokrát opakovat. Když popisoval muže v černém, začali si lidé povídat, že oním tajemným mužem je určitě Ratan, který se po své smrti objevuje u rodného místa. Zde v nitru hory je pohřben jeho hrad se všemi poklady. Ratan nyní hlídá poklady před zlými lidmi a snaží se najít slušného člověka, který by si zasloužil bohatství, které za cenu velkého utrpení obyčejných lidí nashromáždil jeho rod.

Pemek díky získanému bohatství skončil službu na statku, koupil si dům a pole a začal hospodařit na svém. Na okraji obce pak nechal postavit malou kapličku jako dík za darované zlato a na památku všech, kteří trpěli při jeho dobývání.

 

Po nějakém čase projížděl opět touto cestou povoz hospodského Tefta ze vsi Rovné, který mířil spolu se svým synem do vsi Lokte za obchodem.

Když dojeli k témuž místu, kde se před časem stala čeledínovi všem známá příhoda, objevil se zcela neočekávaně opět onen tajemný muž v černém. Tefl se ho nejdříve velmi lekl, ale když muž pokynul, aby zastavili, učinil tak. Ihned si vzpomněl na historku o pokladu, která byla stále ještě velmi živá a kolovala krajem.

„Řekni, jsi dobrý či zlý?“Zazněla znovu otázka. Tefl seskočil z vozu. Protože byla pověst všeobecně známá, věděl už, co má odpovědět a co bude následovat.

„To je otázka, každý ví, že já jsem jediný slušný a řádný hospodský ve zdejším kraji,“ holedbal se před neznámým.

„Tak jestli máš odvahu projít zkouškou, která potvrdí tvá slova, vejdi. Jsi-li dobrý, můžeš si vzít, co chceš, ne-li, hora si tě ponechá.“ ukázal za sebe. Tefl a jeho syn ke svému překvapení uviděli, jak se otevírá vchod do jeskyně, která se náhle za mužem objevila. Z ní vycházela oslepující záře, která byla příslibem velkého bohatství. Tefl na nic nečekal, vběhl dovnitř a začal si cpát kusy zlata do kapes, za košili, kam se dalo.

Sbíral zlaté valouny, ale i mince a šperky. Snažil se pobrat co nejvíc. Kapsy se mu plnily, množství zlata a drahých kamenů za košilí rostlo. Náhle ucítil, jak mu tuhnou a těžknou nohy. Nevšímal si toho a snažil se nabírat další a další cennosti. Pak ale uviděl, že se mu začínají lesknout prsty. Když se podíval pořádně, zjistil, že je má celé zlaté. S hrůzou sledoval, jak zlatý lesk postupuje dále, jak dosáhl loktů a jak pokračuje stále výš. To už se nemohl vůbec hýbat.

„Anaberte, pomoz mi!“ zavolal ještě zoufale na syna a pak se i jeho hlava pomalu proměnila ve zlato. Zlatá postava chvíli stála, pak se z ní začaly postupně odlamovat kusy zlata a padat na zem. Víc a víc. Po chvíli se zcela rozpadla a místo ní zbyla na zemi slušná hromada třpytivého zlatého kamení. Teflův syn, který zůstal stát těsně před jeskyní, na celou událost hleděl jako ve snu, když muž v černém se zoufalým výrazem zvedl ruce a dlouhými rukávy si zakryl obličej. Pak náhle zmizel a s ním i celá jeskyně. Oslnivé světlo, které z ní vycházelo, zhaslo a celý les potemněl. Anabert se snažil svého otce najít. Dlouho stále dokola procházel místy, kde zmizel jeho otec, ale marně.

Vystoupil na vůz, otočil ho a vrátil se domů. Tam všem vyprávěl, co právě prožil. Mnoho lidí se pak vypravilo znovu k hoře Krudumu. Jednak hledat hospodského Tefla, jednak toužili i oni potkat onoho tajemného muže. Nenašli ani jedno, ani druhé. Anabertovi nezbylo nic jiného, než převzít hospodu po svém otci, i když byl ještě velmi mladý. Jelikož si dobře pamatoval, co viděl, byl po celý svůj život velice řádným a poctivým hospodským.

 

Od té doby se muž v černém občas objevuje a oslovuje pocestné. Není ale známo, kolik odvážlivců si trouflo vejít dovnitř, protože si mysleli, že právě oni jsou ti dobří a slušní. Pověst ale už o nikom, komu by se podařilo získat poklad, nevypravuje. Zato se ve zdejším kraji beze stopy ztratilo mnoho lidí z okolí i zdaleka. Když se dlouho neobjevovali, začali si lidé povídat o tom, že opět přibylo něco zlata v pokladu pod horou Krudumem.