O křtitelnici sv. Mikuláše

V době, kdy pod Krudumem stával kostel sv. Mikuláše ve své plné kráse a velikosti, byl každý návštěvník překvapen jeho nádhernou výzdobou a krásným vybavením. Uvnitř podpíraly krov dvě řady štíhlých sloupů a hned za prvním sloupem na pravé straně, hned u vchodu, stála přilepená ke zdi nenápadná kamenná křtitelnice.

Nebyla však jen tak obyčejná, jako všechny ostatní, ale mívala prý zvláštní moc. Kdo se do ní pozorně zadíval, mohl na klidné a nehybné hladině zahlédnout jako v zrcadle svoji budoucnost, to co jej má potkat, co mu osud připravil.Nebylo to ale možné kdykoliv. Věšteckou schopnost získala křtitelnice jen jedinkrát za celý rok a to v den slunovratu, přibližně v době mezi 7 a 8 hodinou ranní a večerní. V tento čas se voda v křtitelnici lehce zčeřila, od středu se začala po hladině rozbíhat kola a v kamenné míse se objevily obrazy budoucích dějů a osudů. Pokud do ní někdo pohlédl mimo daný čas, viděl jen hladkou vodní plochu.

Určit ale přesný čas slunovratu není zdaleka jednoduché. Každým rokem se totiž mění a posouvá, nikdy se přesně neshoduje s časem slunovratu v minulém roce a někdy bývá posunut i o celý den. Vesničané však měli nablízku jednoduchou pomůcku.

Na východní straně hory Krudum se nacházel velmi starý plochý kámen. Ležel tam od nepaměti a nikdo nevěděl, odkud se vzal. Na kameni bylo vytesáno velké množství všelijakých znaků, symbolů a kreseb. Znaky a kresby už byly velmi staré a některé velmi špatně zřetelné. Na opačných stranách kamene proti sobě vystupovaly menší výčnělky. V okamžiku, kdy nastal čas slunovratu, tyto výčnělky vrhly tenký pruh stínu a překryly určité značky na kameni. A to byl ten správný čas, kdy jedině bylo možné nahlédnout do budoucnosti. Kdo v tuto chvíli do křtitelnice pohlédl, uviděl jasně to, co jej čeká a nemine. Při západu slunce se vše zase opakovalo.

Velmi dlouho místní lidé možnosti uvidět svoji budoucnost využívali. Konec nastal po jednom dlouhém válečném období, kdy se museli starat o holý život a na podobné věci neměli čas ani myšlenky. Když se po válce život dostával do starých kolejí, lidé se rozpomněli na schopnost staré křtitelnice. Vydali se tedy v období slunovratu opět na horu Krudum, ale kámen nenašli, nikdo z nich si nedokázal přesně vzpomenout, kde vlastně ležel. Velice dlouho ho hledali, ale možná zarostl divokou travou nebo zapadal podzimním listím, možná ho válečná vřava shodila ze svahu či zašlapala hlouběji do země, kámen prostě zmizel a již nikdy ho nikdo neobjevil.

Časem se na mimořádnou schopnost křtitelnice zapomnělo. A když později došlo k zániku kostela sv. Mikuláše, zmizela s ním i ona .