O darech skřítků

Jednou pracoval jeden sedlák z obce Hrušková za obcí na poli. Byl konec léta a sedlák se snažil urychleně svozit všechno seno, které usušil během teplého počasí. Chtěl je mít pod střechou co nejdříve, aby ho měl dostatek na zimu. Během práce si najednou všiml tenkého sloupu kouře, který vycházel z nedalekého lesa. V obavě, aby nehořelo, běžel se tam rychle podívat. Když se přiblížil na dohled, překvapeně se zarazil. Zahlédl malý ohníček, kolem kterého seděli na špalcích místní skřítkové. Tísnili se v kruhu kolem ohně a připravovali si nějaké jídlo.

„Hej, dáte mi taky trochu?“zavolal na ně spíše z legrace. Viděl, že ta troška jídla, kterou vařili pro všechny, by mu nestačila ani na svačinku. Jeden ze skřítků se otočil a mávl rozmrzele rukou, aby je nerušil. Sedlák se tedy se smíchem otočil a vracel se ke své práci.

Když došel ke svému potahu, zahlédl na něm cosi. Byl to koláč, ale vypadal trochu nevábně. Sedlák si jej chvíli prohlížel, bylo mu podivné, kde se tam najednou vzal. Pak však pokrčil rameny a koláč ochutnal. Nebyl nijak zvláštní, ale nic jiného s sebou k jídlu stejně neměl a nakonec nebyl zas až tak špatný. Sedlák jej tedy s chutí snědl a posilněn chtěl pokračovat v práci.

„Máš veliké štěstí!“ozvalo se od lesa. Když se otočil, spatřil skupinku skřítků, kteří před tím seděli kolem ohně. Nyní stáli v jednom klubku na pokraji lesa a dívali se směrem k němu.

„Kdybys jídlo odmítl, velice zle by se ti vedlo.“

Sedlák se rozesmál.

„Nesměj se, kdo odmítne dar lesních skřítků, toho pak stihne naše pomsta.“

I když mu tím strach nenahnali, přece jen si oddechl, a když pak skřítci zmizeli mezi stromy, snažil se rychle dokončit svou práci.

Skřítci ale nikdy nezapomínají a tak se stávalo, že kdykoliv sedlák pracoval na polích u lesa, čekal na něj dárek v podobě malé svačinky.