O benátském světle

                V dávných dobách přicházeli do oblasti Císařského lesa prospektoři z dalekých krajů, aby zde pátrali po vzácných nerostech. Nejčastěji do zdejších míst zavítali benátští prospektoři. Ti byli známí tím, že se jim pokaždé podařilo objevit vydatné a mocné žíly. Najímali si zde horníky, kteří pro ně ze země vykopávali veliké bohatství. Když si Benátčané vydělali dost peněz, sebrali se a odjeli do své domoviny. Místní lidé se dlouho pokoušeli přijít na kloub způsobu, jakým Benátčané ložiska drahých kovů pod zemí nalézali. Snažili se Benátčany napodobovat a nenápadně pozorovali, jak to dělají, že jsou vždy tak úspěšní ve stanovení místa, kde se žíla nachází.Nikdy na nic nepřišli, ale mezi lidmi kolovala zvěst, že se jedná o jakýsi záhadný způsob, který jim při hledání pomáhá.

                Jednoho dne se začali Benátčané náhle balit a se spěchem se chystali na návrat domů. Na otázky odpovídali jen útržkovitě, nikdo z nich nechtěl říct, proč tak nahonem odjíždějí.

„Máme doma nějaké problémy,“ odpovídali letmo na otázky místních a rychle sbírali své věci a hlavně získané bohatství.

Mezi vesničany, kteří sledovali nenadálý odchod Benátčanů, byl také mladý muž jménem Heinrich. Pocházel z chudé rodiny bydlící ve městě Vranově, jeho otec byl ševcem a rodina bydlela nedaleko školy uprostřed obce. Heinrich pracoval už odmlada v šachtě, kde těžil pro Benátčany vzácné kovy. Málomluvný, pracovitý, do sebe uzavřený hoch se vyhýbal větší společnosti. Samotář, tichý a nenápadný. Postával většinou opodál, a stejně tak nyní sledoval, jak cizinci nakládají na vozy své bohatství. Náhle se k překvapenému chlapci jeden z nich nenápadně otočil.

„Jsi hodný hoch, Heinrichu,“ pronesl potichu, „chceš být také bohatý?“

Heinrich mu neporozuměl. Myslel si, že mu chce dát něco ze svého majetku. Oba věděli, že Benátčan se do těchto míst už nikdy nevrátí. Avšak jeho povaha mu nedovolila přijmout jakýkoliv dar a tak rezolutně zavrtěl hlavou.

„Nedám ti nic z mých zlatých valounů a stříbrných plíšků,“ pokračoval přesto cizinec, „ale umožním ti, aby sis sám poctivě vydělal mnoho peněz. Záleží na tom, jak šikovný budeš.“

Pak se na něj dlouze a zkoumavě zadíval. Heinrich netušil, co po něm vlastně chce.

„Ukážu ti, jak se pod zemí hledají vzácné žíly,“ přiblížil se ještě blíže k jeho uchu Benátčan, aby je nikdo nemohl zaslechnout. Než se Heinrich nadál, vytáhl z vozu menší kožený vak a z něj vylovil velice starou havířskou lampu.

„Tady to je,“ pronesl tajemně prospektor, „pokud s ní budeš dobře zacházet a nebudeš jí zneužívat, dobře ti poslouží.“ Pak ji zase rychle schoval do koženého pouzdra a podal ji Heinrichovi. „Mě sloužila dost dlouho a více ji potřebovat nebudu. Když ji budeš dobře používat, pomůže ti nalézt zlato a stříbro, které se tady v horách nachází.“

Heinrich na něj hleděl s nedůvěrou, ale jeho skromnost mu nedovolovala, aby svou nejistotu vyslovil nahlas.

„Ale pamatuj si,“ otočil se k němu ještě jednou Benátčan, než nasedl na vůz. „Aby splnila svůj účel, smíš ji použít pouze v noci dva dny před úplňkem, v tento jeden jediný den v měsíci ji smíš zapálit a jít s ní do lesa. Tam musíš slíbit lesním skřítkům a permoníkům, že svého objevu nezneužiješ. V hoře při kutání buď tichý a nenápadný, abys je nerušil svým hlukem. Starej se o lampu pečlivě, hlídej ji jako o oko v hlavě a nedávej ji z ruky!“

Pak ještě naposledy zamával a společně s ostatními vyrazil na dlouhou cestu. Řada těžkých vozů se rozjela a za chvíli navždy zmizela v hustém stromoví Císařského lesa.

Heinrich musel stále myslet na dar, který dostal. Když se přiblížil první úplněk a zbývaly pouhé dva dny do jeho naplnění, vyrazil večer do kopců. V paměti mu zůstávala důrazná cizincova slova, že si má nejdříve udobřit místní skřítky a permoníky. Procházel lesem a nahlas odříkával svůj slib. S nedůvěrou čekal, co se bude dít. Netrvalo dlouho a na zemi se v odlescích lampy náhle rozsvítila jasně žlutá zář. Heinrich ke svému překvapení spatřil zlatou žílu, jakoby ležela na povrchu. Byla silná jak mužská paže a táhla se vzhůru ke skalám. Zatajil se mu dech, ale vystoupal až na její konec. Pak se vrátil, vzal klacek a začátek žíly si označil. Tu noc našel ještě dvě další zlaté žíly a jednu stříbrnou.

                Druhý den se šel na ta místa podívat. Svůj klacek, zabodnutý do země a označující začátek žíly, našel ke svému překvapení nedaleko cesty, kterou havíři denně chodili a kde sami mnohokrát zlato hledali. Nicméně za pochybovačných řečí kamarádů se pustil do práce. Kopal mnoho dní, byl už velmi hluboko a žíla stále nikde. Už sám přestával věřit, že něco najde, myslel si, že té noci viděl pouhý blud, když se pod dalším úderem motyky zatřpytilo v zemi několik žlutých kamínků. Konečně našel hledanou žílu. Zlata bylo nečekaně hodně a žíla přesně směřovala pod zemí do míst, kde ji tehdy viděl. Později si najal další horníky a s jejich pomocí doloval ze země její bohatství.

                Ještě mnohokrát Heinrich použil lampu a s její pomocí vykopal mnoho zlata a stříbra. A stejně jako ostatní před ním, také on, když se z něj stal bohatý člověk, odjel ze zdejších míst do velkého města. Nikdy nikomu o benátské lampě neřekl. Výjimku udělal až těsně před smrtí. Tehdy, starý a nemocný, když už se nemohl hýbat a mluvil jen ztěžka, prozradil v úzkém kruhu rodiny, která stála kolem jeho postele, své velké tajemství.

„A kde máš, dědečku, tu svítilnu schovanou?“ zeptal se pojednou vnuk, který zamyšleně poslouchal starcovu výpověď.

„Zůstala v mém rodišti,“ pronesl těžce děd, „nechal jsem ji viset v kůlně mého domu. Snad ji najde nějaký dobrý člověk a ona mu stejně jako mě dopomůže k bohatství.“

                Od těch dob místní obyvatelé i náhodní pocestní při návštěvě Vranova pátrali ve všech boudách a budkách ve městě s nadějí, že se ona benátská lampa zase objeví. Do dnešních dnů ji ale nikdo nenašel.