O Barborce a Bílé paní

Stalo se to mnoho let po zmizení mladého hraběte z Krudumu a jeho zámku. Na pustině, v místech, kde kdysi stávala vypálená ves Milíře, byl opět vystavěn dvůr. Patřil bohatému vinaři, který zde žil společně se svou ženou a jediným dítětem, dcerkou Barborkou.

Jednou se vydala Barborka sama do lesů kolem Krudumu sbírat bukvice. Protože měla vekou nůši, běháním po lese a sbírám bukvic se unavila. Lehla si tedy do mechu a usnula. Náhle ji probudil dotek jemné ruky. Když zcela procitla, spatřila před sebou krásnou, bíle oděnou paní. Kolem dokola pak nádhernou zahradu plnou květů a ovoce. Uprostřed zahrady šuměl pramen vody, vzduchem poletovali pestří ptáci a motýli, nedaleko od ní se klidně pásly laně s kolouchy. Barborka byla unešená nádherou a pohodou místa, kde se nacházela. Tu k ní Bílá paní promluvila milým a tichým hlasem.

Vybídla jí, ať ji následuje. Barborka tedy poslechla a prohlížela si cestou všechny krásy zahrady. Po krátké chvíli zahlédla mezi stromy překrásný zámek. Byl celý z bílého kamene, těžké dřevěné dveře s uměleckým kováním byly opatřeny zlatými zámky, střechu pokrývaly blýskavé tolary a v oknech visely husté záclony. Vchod střežili dva velcí psi z bílého mramoru se zlatými hlavami. Bílá paní vedla Barborku dál do zámku. Provázela ji všemi místnostmi, postupně procházely jednotlivá poschodí. Děvče ztratilo všechen strach a zábrany. Při prohlídce zámeckých komnat se živě zajímalo o každou část jejich vybavení. Prohlíželo si nábytek, koberce i obrazy.

Když procházely posledním pokojem, požádala svoji průvodkyni, zda by si mohla prohlédnout i podzemí zámku. Paní zprvu odmítala, pak ale neodolala Barborčině přemlouvání a svolila – Barborka však musela slavnostně slíbit, že přitom nebude ani mluvit, ani se smát či plakat. Když scházely po dlouhých a vlhkých kamenných schodech do sklepení, přimotala se paní nenápadně k Barborce a strčila děvčeti do kapsáře nepozorovaně jakýsi předmět. Plná očekávání vešla Barborka do prvního sklepení – a jak se cítila zklamaná! Nikde oslnivá nádhera zámeckých komnat. Zdi a stropy byly pokryty černým suknem, na němž se třpytily stříbrné hvězdičky. Uprostřed sklepení stála velká černá rakev na kamenném podstavci a kolem ní byly rozmístěny čtyři mohutné svícny s hořícími voskovicemi.

Bílá paní přistoupila k rakvi, poklekla, zahalila si tvář a začala srdceryvně vzlykat. Ač Barborka nevěděla, co se stalo a proč Bílá paní truchlí, jakmile uviděla hodnou paní plakat, lítost jí přemohla, zapomněla na svůj slib a dala se také do hlasitého pláče.

Tu se nečekaně ozvala hromová rána, celý zámek se otřásl. Barborka upadla na zem a přestala vnímat dění kolem sebe. Když procitla k vědomí, shledala, že je sama zpátky v lese. Pomyslela si, že se jí všechno jen zdálo, když usnula na měkkém mechu. Po chvíli se jí zdálo, že ji její kapsář příliš tíží, sáhla do něj a ke svému velkému překvapení vytáhla velký, lesklý kus zlata. Byl to dárek, který jí tam Bílá paní tajně vložila. Vtom ji přepadl podivný pocit a jak mohla nejrychleji, běžela do rodného domu. Tam ji však očekávalo nové překvapení. Obě lípy, jež stávaly u brány do dvora, zmizely, před dveřmi domu si hrály cizí děti, ve světnici pobývali cizí lidé. Od nich se dozvěděla, že její otec je už patnáct let mrtev a dvůr je prodán novým majitelům.

Když se Barborka podívala do zrcadla, spatřila v něm starý, vrásčitý obličej. Zděsila se té proměny a utekla zpátky do lesa. Postavila si v něm chýši, živila se kořínky, lesními plody a tím, co jí darovali náhodní kolemjdoucí a do rodného dvora se více nevrátila. Kus zlata jí štěstí nepřinesl. Znamenal sice značné bohatství, ale připravil ji o nejlepší léta jejího života.