Greilseliova zpráva o permonovi

            V roce 1670 vyslal císař a král Leopold I. na inspekční cestu po báňských městech královských Českého nejvyššího mincmistra Phaara a s ním učeného lékaře Jana Jiřího Greisela z Greiselu, aby na místě prozkoumali pravý stav věcí a podali o nich svému vladaři písemnou zprávu. Měli podrobně informovat o situaci po dlouhé třicetileté válce. Byla to doba, kdy sláva okolních horních měst ustoupila, těžba zlata, stříbra či cínu rapidně poklesla. Úpadek těžařství působil špatně na náladu obyvatel, navyklých na vysoké výdělky v období největší slávy. Zvláště obyvatelé Horního Slavkova se v této době projevili jako nespolehliví. Mnoho se jich během války přihlásilo k protestanství, několikrát i proti císaři povstali na straně vzbouřenců. Jednou dokonce pochytali a pověsili několik husarů císařova vojska vedeného Buquoyoem. Za tento čin bylo město posléze císařskými obsazeno a muselo se draze vykoupit, aby nebylo vypleněno.

I když se později obyvatelé přihlásili opět ke katolictví, nedůvěra zůstávala. Doktor Greisel – latinsky Greiselius – o svých poznatcích sepsal latinské pojednání. Při návštěvě Horního Slavkova se setkal s mezi zdejšími havíři hluboce zakořeněnou vírou v permona, všemocného důlního ducha a bájného vládce podzemních hlubin. Ve svém díle jej nazval “rudým démonem“ a napsal o něm.

„Havíři vyprávějí, že v nitru země žije všemocný vládce místního podzemí, jistý rudný démon (daemon metallicus). Ten se zjevuje velmi často na různých místech a v rozličných podobách. Jednou je oděný jako horník nebo hutník, hned jako důlní přísežný. Oblíbeným oděvem často používaným bylo mnišské roucho s velkým kahanem. Jindy se zjevil v podobě myši, krysy, psa a mnohých dalších zvířat. Pohybuje se po štolách a pozorně sleduje práci havířů. Ze všeho nejvíce nesnáší hluk a všelijaké rámusení. Jakmile někde nějaký hluk nastane, způsobuje nenadálá neštěstí. Havíři se proto snaží vyvarovat se všemu hluku, výkřikům, všem výstřednostem a nepřístojnostem.

Tu já, planoucí touhou spatřit ho, jsem začal v jámě silně pískat na prsty a hlasitě volat. Horníci mě okamžitě začali prosit, ať proboha upustím od takovéto činnosti, ba i hrozili, že jestli neuposlechnu, umlčí mne nikoliv slovy, ale ranami, a nakonec bych byl záhy zůstal bez průvodců.

Když jsem se ptal, proč permon mlčí, dostal jsem odpověď, že tento duch na pískání obvykle okamžitě odpovídal úskoky nebo nešťastnými událostmi. Mnohdy také některým z nich nemálo uškodil, neboť je svrhl střemhlav ze skály, znepokojoval je, tloukl, mátl jim cesty, zhasínal jim kahany a prováděl jim i jiné žerty. Snažil jsem se permona vyprovokovat, abych se na vlastní oči přesvědčil o jeho moci a síle. Proč se ale dnes nedal poznat, je hádankou. Podle vyprávění horníků mám tohoto pergajsta za kratochvilného, zlého, pošetilého a ničemného a v této šachtě jsem ho ani neslyšel, ani neviděl. Ani horníci mi nemohli vysvětlit, proč se neobjevil. Já v jejich chování vidím pošetilou pověrčivost. Není divu, v podzemí na horníky čekají mnohá neštěstí a ne všechna si dovedou vysvětlit.“