Vranovský kostel

Úvodní strana 

Největší a nejvzácnější památkou nejen Vranova, ale celého regionu byl kostel sv. Jakuba Staršího. Jméno bylo později upraveno jako Jakuba Většího a J Schaller jej roku 1785 nazývá kostelem svatého apoštola Jakuba Menšího. Velice výjimečná a ojedinělá stavba, jakých se dodnes zachovalo jen velice málo. Spadá do stejného období vzniku, jako kostel sv. Mikuláše u Hruškové. Tamní památka však zanikla před pěti stoletími přirozenou cestou, kostel ve Vranově mohl stát dodnes a působit jako vzácná a vyhlášená památka, nebýt minulého režimu, který jej nechal barbarsky rozstřílet dělostřelectvem. Přitom zbytky kostela sv. Mikuláše byly v posledních letech pracně a draze dobývány zpět na denní světlo a zdejší skvost se nám dochoval do svých posledních dnů v plné kráse. Jeho ztrátou jsme tak přišli o finančně a historicky nevyčíslitelnou kulturní památku, kterou si dnes ne všichni plně uvědomují.

 

Kostel od západu v roce 1900 

 

 Kdy byl kostel založen, není dosud přesně známo. Veškeré staré záznamy udávají předpokládaný vznik do období 12. století (např. Johann Sommer roku 1847 či Vlastivědný sborník z roku 1898), avšak vesměs bez přesného udání, z jakých podkladů při odhadu jednotliví historikové vycházeli. 
Proto první doložitelný doklad o jeho existenci pochází „až“ z roku 1246, kdy jej český král Václav I. propůjčuje Řádu křížovníku s červenou hvězdou. Proto dobu založení je nutno posuzovat do období o několik let před tímto datem. tj. doložitelně kolem roku 1200.
Velkou výzvou do budoucnosti je známost faktu, že nad dveřmi hlavního vchodu byla umístěna kamenná deska s číslem 900. Dosud nikdo nepátral, jaký smysl ty číslice měly. Zda se jednalo o náhodně napsaný údaj, či měly značit datum založení kostela, jak se do těchto míst obvykle zapisoval. Musíme si uvědomit, že u církevních budov měl každý detail svůj hluboký religiózní a historický význam, proto i my musíme dnes s tímto údajem zacházet velice uváženě, i když opatrně. Pokud by se pravdivost data potvrdila, jednalo by se o mimořádnou událost. Dnes před námi leží první krok – najít před padesáty lety ztracenou historickou desku a provést podrobný rozbor.  
Budova kostela byla postavena v románském slohu. Střechu měla sedlového typu pokrytou eternitovými taškami doplněnou dvěma vestavbami s velkými hodinami /ty dostaly roku 1929 elektrické osvětlení/. 
Nad čelní stěnou se vypínala šestiboká věž, osazená patriarchálním křížem s dvěma rameny. Ve věži visely dva velké hlavní zvony a jeden malý – umíráček. Nacházely se nad oltářním prostorem kostela. Na jižní a severní straně se nacházela čtyři velká oblouková okna. Hlavní oltář stál nalevo od hlavního vchodu směrem k východu.
Na kamenné zdi před hlavním vchodem stála socha sv. Jana Nepomuckého, českého světce .Nad hlavním vchodem se nacházela kamenná deska s vyznačeným letopočtem 900 vyvedeným římskými číslicemi /CM/. Pod nimi stála vyobrazená ženská postava, která je, jak uváděl její popis, s největší pravděpodobností Libuše, slavná česká věštkyně a zakladatelka Prahy, pramáti Přemyslovců.

 

 Vchod do kostela, hřbitovní zeď se sochou svatého Jana Nepomuckého

 

Strop kostela byl pokrytý dřevěnými kazetami. Stěny zdobily malby s výjevy z mnoha dějinných epoch. Velký obraz na zdi za oltářem zobrazoval Krista na kříži s dvěma lotry. Po stranách oltáře visely dva vedlejší obrazy a vedle nich stály dva mohutné klasicistní sloupy. Před nimi se nacházel anděl s široce roztaženými křídly. Nalevo od oltáře byla kazatelna. Napravo se nacházel vchod do sakristie. Za oltářem visely konce provazů od dvou velkých zvonů a umíráčku ve věži nad oltářem.

 

 Pohled na hlavní oltář

 

Před oltářem visela Madona ve velkém růženci. Jeho obvod byl osázen květy s perlami, střídavě vždy pět malých květů s malými perlami lemoval velký květ s velkou perlou. Madona nesla na hlavě „českou korunu“ a na levé paži držela nekorunovaného Ježíška. V pravé ruce držela žezlo. Pod nohama měla zeměkouli s hadem a jablkem. 

 

Madona v růženci s perlami nad hlavním oltářem 

 Pohled přes poď kostela k hlavnímu oltáři 

 

Osvětlení bylo zajištěno lustry z jemně tepaného železa, bohatě vyzdobených českým křišťálovým sklem. V zadní části kostela se nacházel prostor pro varhany, do kterého se vstupovalo zvláštním vchodem. Jejich provoz byl zajišťován malými měchy, ručně poháněnými. Kostel ze tří čtvrtin obklopoval hřbitov. Před čelní stěnou se táhla řada mohutných vzrostlých stromů, javorů, lip a kaštanů. Venkovní prostranství lemovala zeď z přírodního kamene. Naproti přes ulici bývala fara s pomníkem padlým v první světové válce.

Na závěr si neodpustím doplněk, vzpomínku, kterou mi těsně před svou smrtí sdělil Hartwig Ruppert, vážený občan Krásna: „Jako malý kluk jsem velice často docházel k prarodičům do vsi Vranov. O nedělích jsem s nimi vyrážel do místního kostela na pravidelnou mši svatou. V lavicích jsem měl své místo, kde jsem pravidelně sedával. Kousek ode mne se nacházely ve zdi dvě niky a v každé z nich stála jedna soška jakéhosi boha. Jednalo se o slovanské pohanské bůžky, jež kdosi z Vranova před léty vykopal na místě slovanského hradiště. Sošky byly vysoké deset až patnáct centimetrů, jemně modelované. I když se jednalo o pohanské a ještě k tomu slovanské bohy, udržovali je němečtí obyvatelé města v úctě a vyčlenili jim tyto čestné prostory ve zdech kostela. 
Když bylo obyvatelstvo odsunuto a město s kostelem vyrabováno, sošky v kostele zůstaly. Nakonec byla kostelní loď zbořena a veškeré krásné vybavení, včetně sošek slovanských bohů, zmizelo navždy.“ Jeho slova jen potvrzují, jak velká škoda vznikla zničením vranovského kostela a nenahraditelné ztrátě vzácné památky, včetně zdrojů informací, které by nám dnes velmi pomohly odhalit mnohé z otázek k minulosti tohoto kraje. 

 Poničený kostel v padesátých létech

 

 Dnes z kostela nezbylo zcela nic, jen nenápadný pahorek, pokrytý kopřivami a náletovými křovinami označuje místo, kde významná památka stávala. Zmizely zvony, oltář, varhany, i ostatní vybavení včetně cenné památné desky s obrazem Libuše a podivnými římskými číslicemi CM.
Ze hřbitova kolem kostela si statky Rovná udělaly betonovou silážní plochu. V pravé části hřbitova se dodnes nalézá palebné postavení dělostřelectva z let, kdy prostor spadal do vojenského újezdu. Člověka až mrazí bizarní představa, jak jej vojáci budují a přitom se prokopávají staletými hroby s kostrami nebožtíků. I tohle minulý režim dokázal. Zůstala jen řada mohutných stromů, kdysi hrdě se vypínajících před krásnou budovou. Dnes stojí smutné a opuštěně uprostřed divoce rostoucí přírody.