Škola v Pramenech 

Škola vznikala v Pramenech jen velice obtížně a pomalu. Nebyl zde dostatek dětí a těch pár, které by měly chodit do školy, většinou pomáhalo rodičům při zajišťování živobytí. Proto už za Rakouska – Uherska zde byly s povinnou školní docházkou potíže. Obec neměla vhodnou budovu ani učitele. Proto byla pro školní potřeby občas pronajímána místnost v jedné zemědělské usedlosti a zde se nepravidelně prováděla výuka.

V první polovině 19. století se vybudováním školy nejvíce zabýval tehdejší pastýř Joseph Mysoph (sám se nazýval preceptor). Mimo pastevectví fungoval i jako místní kostelník, později se přeškolil na učitele. Ale o svou existenci jako pedagog musel dlouho a tvrdě bojovat. Až v dalších létech, kdy se zde rozvíjel úspěšný obchod s chmelem, začal být ve městě zájem o zajištění co nejkvalitnější školní výuky pro místní děti. Největší snahu vyvíjel v tomto směru největší podnikatel s chmelem ve střední Evropě, Thaddäus Tanzer. Ten se stal hlavním sponzorem školy, nakupoval školní vybavení a platil provoz školy, takže se mohla výuka rozšířit ze základních předmětů, které se dosud vyučovaly /náboženství, počty, čtení/, o přírodovědné obory, jako například o historii, zeměpis či přírodopis. Brzy se však ukázaly nedostatky omezených místních podmínek a tak se roku 1840 T. Tanzer zasloužil o ukončení činnosti amatérského učitele J. Mysopha a zajistil po všech stranách plnohodnotné kvalitní školní podmínky. Roku 1839 vybudoval zcela novou budovu čp. 165, která fungovala výlučně jako škola. Tu postavil v tehdy moderním biedermeierovském stylu, nacházela se v centru města 50 metrů od kostela těsně u potoka v místě, které místní nazývali „üwan Schollbrückla“. Škola měla zpočátku 4 třídy (1., 4., 5/6., a 7/8.), školní kabinet a byt pro školní potřeby. Pokud se objevila nutnost třídy rozšířit pro větší počet žáků, používaly se dvě velké místnosti radnice. Ve třicátých letech 20. století byla škola již pětitřídní a taková zůstala do svých posledních dnů. Nad mnichovskou silnicí kousek za hřbitovem patřily škole pozemky, kde se žáci učili zemědělství a základům lesního hospodaření.

Škola v Sangerbergu

Důležité také bylo zajištění kvalitních učitelů na výuku. T. Tanzer rychle sehnal školeného učitele. Byl jím vrchní učitel Kral, jenž se tak stal prvním skutečným učitelem v Sangerbergu. Ten před odchodem do důchodu předal funkci vrchního učitele Johannu Sacherovi, učiteli a později vrchnímu učiteli, který pocházel z obce Petrovice u Velichova a do Sangerbergu se přistěhoval /* 1. 1. 1828; † 29. 5. 1887 v Sangerbergu/. Po něm převzal obě funkce Johann August Siegl, učitel z Božího Daru /* 26. 6. 1845; † 7. 6. 1898 v Sangerbergu/. Jeho syn Raimund Anton Siegl později také působil jako zdejší učitel. Dalším v řadě pak byl Ludwig Grund, který zde učil do roku 1903, dále již zmíněný Raimund Anton Siegl, /* 30. 8. 1871; † 5. 11. 1926/. Po něm nastoupil v letech 1926 - 1936 Adam Sabathil / ten byl během I. světové války zajat na ruské frontě a zůstal 5 let v zajetí/. Jako poslední zde působil Anton Habl, který tuto funkci plnil do roku 1945.

K těmto vrchním učitelům je ještě nutno počítat i běžné učitele, kteří také na zdejší škole učili. Byli to: J. Kubista, Gustav Egerer, Josef Hufnagl, Rudolf Sabathil a Hermine Maagová, Josef Pfrogner, a dále, Hartl, Sykora, Fink, Böhm, Reimann, Riedl, Lerch, Anton Habl, Anton Pichl, Willibald Venus (padl v I. světové válce roku 1916 na ruské frontě), Malvína Venusová.. Nutno upozornit na jméno R. Sabathila, významného básníka a skladatele, který ze Sangerbergu přešel učit do Mariánských Lázní a později se stal slavným /již jsem ho zmiňoval v předchozích kapitolách/.

  I.třída lidové školy v Sangerbergu. Rok 1913, učitel Wilibald Venus

Po válce v červnu 1945 nastoupil do Sangerbergu jako první a jediný český učitel Miloš Bruder, nově příchozí z vnitrozemí. Ve škole působil jen do roku 1947, kdy byl, společně s celou svou rodinou a většinou nově příchozích do města, nuceně vystěhován českou armádou, která město začala násilně zabírat. Ze vzpomínek jeho rodiny na toto těžké období vyplývá krutá pravda, s jakou si vojsko ve městě počínalo. Rabování, neomezené a dokola opakované krádeže ve velkém, nelítostné zacházení jak s německým, tak českým obyvatelstvem. Postup armády v té době odpovídal chování, které spíše ukazovalo na pobyt v dobytém území ve válce, nežli na území vlastního státu. Obyvatelům bylo dokonale ukradeno prakticky vše, co šlo odnést. Proto většina nově příchozích ráda využila možnosti okamžitě se z města vystěhovat, jak armáda požadovala. Nečastěji zamířili do Mariánských Lázní, s sebou si neodnášeli prakticky nic, protože o všechny věci je vojáci připravili. To byl případ i učitele Brudera. Společně s rodinou nakonec v lázeňském městě skončil také.