Lázně v Pramenech 

 

Občané Pramenů stále více pošilhávali po slávě Mariánských Lázní, které v té době zažívaly velký rozkvět a lázeňská sláva do nich lákala mnoho hostů, často těch nejzvučnějších jmen. Neustále se množily nápady, jak by se dalo využít těch několika pramenů minerálních vod, které se v okolí Pramenů nacházely. Rozbory ukazovaly velice skvělé výsledky a dávaly najevo, že by lázeňství mohlo prosperovat i v jejich městě. V té době už bylo dobře známo, že subalpinský charakter okolního prostředí působí velice příznivě na dýchací ústrojí. Drsné místní podnebí velmi bohaté na ozón se blahodárně projevovalo na jeho funkci. Tyto vlastnosti místo přímo předurčovaly k léčbě. Že tento směr nebyl lichý, dodnes ukazují lázně v Kynžvartu, kde složení vzduchu má podobný charakter a dodnes se zde problémy dýchacího ústrojí úspěšně léčí.

Lázeňský dům v Sangerbergu  v roce 1929

 

 

Důkladné rozbory pramenů pro účely lázeňství provedl tehdejší krajský lékař Dr. Reisinger v Teplé ve spolupráci s pražským lékařem Prof. Dr. Hueppe z Prahy a následně zaručili absolutní čistotu vody vytékající ze všech sangerberských kyselek. Potvrdili, že je každý pramen vhodný ke každodennímu lékařskému pití a ani jeden z nich neobsahuje žádné nežádoucí, škodlivé či bakteriologické zárodky nebezpečné lidskému organismu. Následně byly vzorky všech pramenů zaslány do Vídně, kde tehdejší významný k. k. Profesor Dr. v. Kletzinsky provedl podrobný všeobecný chemický rozbor a stanovil oficiální výsledné resumé. „Vzhledem ke zjištěnému chemickém rozborům mohu potvrdit, že prameny jsou zcela vhodné k dietetickým i terapeutickým potřebám. Svou kvalitou se řadí mezi plnohodnotné prameny v okolních Mariánských Lázní.“ Na závěr svého pojednání vyjádřil své mínění o místních lázních způsobem, který stojí za povšimnutí. Jeho postřeh je velice zajímavý, neboť se jednalo o názor člověka, který měl přehled o všech významných pramenech té doby.  

Profesor v. Kletzinsky /* 1826 – † 1882/ byl významným fyziologickým biochemikem ve Vídni, který se zabýval chemickým rozborem vod a jejich účinkem na lidský organismus. Byl profesorem chemie a patologické chemie ve vídeňských nemocnicích. Po mnoho let zastával také funkci soudního zemského chemika. V závěru svého posudku píše svůj zajímavý poznatek: „V Čechách, tak bohatých na léčivé prameny, jest ve vínku pramenů jedna perla, dosud málo doceněná, která svojí hodnotou mnohé jiné, které nádherou svého okolí oslňují svět, tyto značně převyšuje. Tím míním skromný Sangerberg u Mariánských Lázní.“ V. Kletzinsky se rozborům místních pramenů ještě několikrát věnoval, takže jsou dochovány další jeho rozbory – např. srovnávací analýza vod z 10. října 1870, rozbor slatiny z 15. června 1871 aj.

Na základě skvělých výsledků rozborů všech pramenů, na jejichž závěru bylo doporučení k používání pro zdravotnické využití, všichni doufali v brzký rozvoj lázeňství. Jelikož se však žádný cizí investor oproti očekávání do města nehrnul, rozhodli se 4 místní majetnější obchodníci pustit do podnikání sami. Založili společnost Sangerberger Bade-Gesellschaft /Sangerberskou lázeňskou společnost/ a za okrajem města, těsně na hranici lesa, se rozhodli vybudovat velké lázně. Přibližně ve stejné době si kníže Schönburg-Waldeburg vystavěl nedaleko odsud - v prostoru Kladské, sídlo pro lovecké účely. Dílo pojal velkoryse a svou rezidenci stavěl honosně ve stylu švýcarských chat. Sangerberští se tím nechali inspirovat a budovu svých lázní pojali v podobném duchu. A stejně jako kníže Schönburg-Waldeburg, i oni se rozhodli stavět velkoryse a nikterak na projektu nešetřili. Mohli si to dovolit. Obchody chmelem v té době znamenitě vynášely, peněz měli dostatek. Bohatě členěná stavba byla dokončena velice rychle a roku 1870 slavnostně otevřena. Dostala jméno Alžbětiny lázně /Elisabethbad/ a nacházela se v nadmořské výšce 723 m.

V samotné budově se nacházelo 40 velkých, na svou dobu velice pohodlných a luxusních pokojů vybavených komfortním nábytkem. V objektu bylo možno nalézt menší koncertní síň, čítárnu pro hosty, několik heren a velkou restauraci připravenou pojmout na 200 hostů. Nejen samotná budova, ale i okolí bylo pojato velmi velkoryse. Kolem lázní byl vybudován rozlehlý okrasný park s pískem sypanými cestičkami, který doplňovala romantická lesní kulisa kolem. Rozkládal se přes silnici vedoucí před lázněmi až k potoku Roda. Kolem byly zbudovány tenisové kurty, prostory na kriket a kuželky. V místech chovných nádrží na pstruhy vzniklo veřejné koupaliště s dřevěnými kabinkami. V parku se nacházely oddělené remízky pro kočáry vozící lázeňské hosty a stáje pro koně. Před domem se rozkládala okrasná část parku s bohatou květinovou výzdobou doplněnou dřevinami nejrůznějších druhů. 

Léčebný dřevěný pavilon za lázněmi v roce 1906/

Za hotelovým objektem se rozprostíral velký dřevěný léčebný dům. V parku za ním se vinula do oblouku stavěná dřevěná kolonáda, částečně uzavřená. V uzavřené části byla naskládána lehátka, kterých pacienti využívali k odpočinku během lékařských kůr. Také samotné vývěry pramenů v těsném okolí lázní byly nádherně upraveny. Celkem zde vyvěraly čtyři vydatné kyselky těchto pramenů: Vincentův, Hublův, Gizelin a Rudolfův. Rudolfův a Gizelin pramen byly jímány do serpentinitových (hadcových) kruhových jímek se silnými obrubníky, nad Vincentovým za hlavní budovou byl vybudován okrasný dřevěný altán.

V lázních se provádělo velké množství rozmanitých procedur. Mezi nejčastěji prováděné patřily uhličitanové koupele, při kterých se pacienti ukládali do tzv. ocelové lázně, což byla koupel v kyselce obsahující velké množství železa. Další místní specialitou byly koupele ve vodě obohacené mnoha bylinnými a vonnými přípravky /dnes tak oblíbená aromaterapie/, či koupele v sirnaté lázni, která sice nebyla tak vonná, zato však z léčebného hlediska bezpochyby účinnější. Jedinečnou procedurou, prováděnou jen ve zdejších lázních, byla koupel ve speciálním extraktu ze smrkového jehličí, což byl místní vynález. Mezi obvyklé lázeňské procedury patřily již tehdy vyhledávané slatinné zábaly. Na samotné zábaly se používala slatina z okolí Sangerbergu, nejčastěji dovážená z největšího slatinného ložiska pod vrchem Vlčí hřbet, která měla zcela specifické vlastnosti. 

Lázně na fotu ve směru ze silnice z roku 1926

 

 Místní lázeňské středisko od svých počátků úzce spolupracovalo s vyhlášenými lékaři z Mariánských Lázní. Prvním lékařem, který zde působil, byl již zmíněný Dr. Felix Urbaschek. Velmi důležitým lékařem, který významně ovlivnil chod lázní, byl Med. Dr. Adalbert Kupferschmidt, který zde působil do konce devadesátých let 19. století. Na přelomu století zde dlouhá léta působil jako městský lékař Med. Un. Dr. August Hammer. Jako další lékaři jsou uváděni, Med. Dr. Jäger, M. U. Dr. Roman Schuldes, který se zde staral o nemocné do konce dvacátých let. Po něm zde působil dr. Oto Halíř /byl německé národnosti/, který vedl sanatorium do roku 1945. Ten patřil mezi nejlepší odborníky a často léčil prominentní nemocné. Od roku 1945 přešlo sanatorium do majetku Ústředí nemocenských pojišťoven a administrativně byl jeho vedením pověřen pan Vnouček. Po odchodu MUDr. Halíře stál od roku 1945 v čele sanatoria primář MUDr. Vojtěch Beneš, který jej vedl do roku 1948. Od roku 1958, kdy zde bylo opět zřízeno plicní oddělení, řídil lázně Dr. Dušek, který je vedl do roku 1960. Po něm zde nemocné léčil primář Dr. Rejnuš v letech 1960 – 1965. V roce 1966 bylo plicní sanatorium zrušeno.

Pohled na čelo lázní v roce 1939.

Že jsou lázně zcela plnohodnotné a vhodné k léčbě, tvrdil také vyhlášený balneolog Dr. Carl Zörkendörfel, vedoucí balneologického institutu v Mariánských Lázních, který jako předseda hygienického a balneologického institutu v M. Lázních měl od roku 1903 trvalý dozor nad kvalitou léčby. Mezi největší propagátory místních lázní patřil pražský lékař Dr. Pietsch, který všem doporučoval léčbu dýchacího ústrojí místním ozónem přesyceným vzduchem a upozorňoval, že to je místo velmi vhodné pro rachitické (neduživé) děti. Nejvíce se však doporučovala léčba ve zdejším zařízení pro lidi s chudokrevností, s celkově oslabeným organismem, problémy s plícemi a průduškami a těžkými chorobami nervů. Jak udával R. Miessner v roce 1938, teplota pramenů je kolem 5 – 6 stupňů a je zcela nezávislá na okolní teplotě ovzduší, které bývá v průměru v rozmezí 9 – 11 stupňů. 
V lázních se prováděla léčba těchto chorob: bledničky (chloróza), chudokrevnosti (anemie) a podobné stavy. Chronické katary žaludku a střev – průjmy, zácpy. Veškeré onemocnění respiračních orgánů – katary hrdla, horních cest dýchacích a plic. Léčba nemocí ženských orgánů všech forem. Léčba poruch nervových systémů – zvláště neurastenie všech stupňů, hypochondrie, hysterie, depresivní stavy.
Velmi účinná byla léčba ve slatinných koupelích. Také zde byla léčba velice široká a používala se na zcela specifické nemoci. Jako zajímavost je již tehdejší léčba sexuálních poruch. Z rozborů sangerberské slatiny bylo zjištěno, že její chemické složení je zcela identicky shodné se slatinou z Mariánských Lázní či Františkových Lázní. Také přeprava, příprava, sedimenty a zpracování slatiny je zcela shodné jako v okolních světových lázních. Veškeré informace o zdejší slatině popsal Dr. Zörkendörfer v jeho práci „Die Mineralmoorbäder“ v roce 1903, kterou vydal vlastním nákladem v Mariánských Lázních.
Ve slatině se prováděla léčba těchto chorob: Neuróza, ischias. Dále významná léčba byla sexuálních poruch žen všech stupňů. Mužská neplodnost, impotence, poškození spermatu. Chronický regmatismus a dna. Nedoléčené výrůstky po zlomeninách, přetrhaných šlachách, vykloubení kloubů, zlomeniny kostí a celkové zhojení všech podobných stavů.

Celkový pohled na lázně ze silnie v roce 1940.

Veškerá léčba probíhala na základě vědeckého principu hydroterapie, která byla tehdy známá díky objevům Prof. Wilhelma Winternitze a jeho školy. Každý člověk byl léčen individuálním způsobem a osobním přístupem lékařů. Prof. Winternitz (* 1835 - † 1917) byl rakouský lékař působící jako rektor na katedře hydroterapie na univerzitě ve Vídni. Je objevitelem mnoha hydroterapeutických metod léčby používaných dodnes. 
V lázeňském domě se začaly provádět tyto ozdravné procedury:

 

minerální koupel (tzv. železná) ceny v roce 1885 –                           1 zlatý
slatinná koupel s čistící lázní                                                                1 zlatý 50 krejcarů
koupel z extraktu smrkového jehličí                                                     1 zlatý 20 krejcarů
lékařská koupel (bylinná, sirnatá atd.)                                                1 zlatý
parní lázně                                                                                                1 zlatý
ledová sedací lázeň                                                                                20 krejcarů
studená sprcha                                                                                        50 krejcarů
horká sedací lázeň                                                                                  50 krejcarů 
horká či čistící lázeň                                                                                50 krejcarů
parní lázeň nohou                                                                                    80 krejcarů

Již od počátku nepůsobily lázně jako léčebné, tj. s přímým léčebným účinkem na konkrétní diagnózu, ale většina lékařů (převážně mariánskolázeňských), je svým nemocným doporučovala jako doléčovací terapii, tzv. Nachkur. Sezóna samotná trvala od 15. května do 30. září.
Koupele se podávaly ve 12 kabinkách a mezi nejoblíbenější patřily koupele s extraktem ze smrkového jehličí. Na tehdejší dobu se jednalo o velice nízké a příjemné ceny, takže se není co divit, že byly mezi nemocnými velmi oblíbené. 
Výstavba lázní měla pro město velký význam. Ihned po jejich dokončení v roce 1880 získalo město oficiální označení Lázně Prameny /Bad Sangerberg/. Bylo to v době, kdy stále trvala velká prosperita města díky obchodu s chmelem. Přízvisko „Lázně“ dodávalo městu další punc. Zdálo se, že nastaly jeho nejlepší roky.
 Po počátečních úspěších však přišlo zklamání. Příliv turistů nebyl natolik početný, jak se přepokládalo a lázně nedokázaly ani zdaleka nahradit bývalou slávu hornictví. Sangerberským se nepodařilo získat takový věhlas, jako měly Mariánské Lázně a péče stagnovala kvůli nedostatku pacientů. Lázně upadaly, nebyl zájem o jejich rozšiřování, ani o významnější přístavbu dalších domů. Nicméně místní obyvatelé se stále nevzdávali naděje a dělali vše pro to, aby věhlas lázní pozvedli. O událostech v té době se zachovalo několik drobných zpráv. Například Mariánskolázeňské listy z roku 1905 uvádějí: „Lázeňské zařízení přechází do rukou stavitele Karla Hinkeho z Mostu. Na sezónu je připraveno nové osvětlení a přístavba. Lékařsky zůstávají lázně pod vedením MUDr. Augusta Hammera.“ 
Porovnáním fotografií je možné si všimnout změn na vzhledu budovy lázní na fotkách před rokem 1930 a po něm. Dá se proto usoudit, že po roce 1930 došlo k zásadní úpravě budovy a celkové rekonstrukci. Bohužel žádné další údaje se nezachovaly. Na fotografiích je patrné, že kolmo k základní stavbě budovy přibyla zezadu další křídla vystavěné do stejné výše, která zásadně rozšířila počet místností v objektu. Na čelní straně budovy došlo k celkové změně obou balkónů na rohových partiích objektu. Zmizely dřevěné okrasné části a nahradily je klasické betonové. Zmizela také prostřední nadstavba uprostřed střechy nad vchodem a celá přední podkrovní část nad vstupem část byla zvýšena o jedno patro. Také nosné sloupy na schodišti před vchodem byly nahrazeny. Původní jemně modelované litinové nahradily cihlové, podstatně masivnější.
 Snaha obnovit slávu lázeňského domu se přesto několikrát opakovala. Sangerberští se nechtěli vzdát naděje, že se jim podaří lázně oživit. Přes všechny snahy lázně skomíraly. Během I. světové války sloužily jako ozdravovna pro zraněné s poškozenými plícemi. Po skončení války byl učiněn další pokus o obnovu lázní. Největší naděje zavládly v době, kdy byl objekt prodán firmě Julius Meinl, která slibovala obrat k lepšímu. Firma se s vervou pustila do obnovy lázeňství. Hlavním počinem byla významná přestavba objektu. Lázně dosud tvořila jednoduchá stavba podél silnice s dřevěným pavilónem v pozadí. Firma Meinl zbourala pavilón a v zadní části místo něj postavila další křídla lázní s novými pokoji.
Bohužel během války došlo díky špatné péči o prameny k průsaku povrchové vody do hlavního Vincentova pramene a tím k jeho značnému znečištění, takže nemohl být využíván pro lázeňství. Při opravě byl kolem něj vykopán hluboký a asi šest metrů dlouhý příkop, ve kterém se provádělo čištění pramene. Jak práce, tak samotný odběr vody pro lázně byl v té době velice nebezpečný, neboť velmi často docházelo k silným výronům zemního plynu, které ohrožovaly na životě všechny přítomné. Když se pramen podařilo vyčistit a opět využívat pro lázeňství, pojmenovali jej na počest nového majitele Juliův pramen. Avšak ani firmě Meinl se nepodařilo lázně patřičně rozjet a tak je dům po několika letech opět prodán, tentokrát společnosti Porcelán Karlovy Vary, akciová společnost /Porzellan Karlsbad, AG./. Ta nevýnosný lázeňský provoz zastavila, koupele a pití léčivých vod zrušila. Objekt začal sloužit jako ozdravovna pro pracovníky s poškozenými plícemi, jelikož práce v prašném prostředí porcelánky nebyly právě příliš zdraví prospívající. Společně s nimi se zde léčili nemocní s TBC. I když tou dobu sláva lázní končila, přesto i takové skromné podmínky dávaly místním lidem šanci na nějaký výdělek. Práce bylo v té době velice málo, takže byla vítána každá příležitost.
K budově lázní dále patřily Popský mlýn, lázeňský dům u tenisových kurtů a rybářský domek u potoka Roda.
Roku 1896 navštívil městečko kronikář Bedřich Bernau. Ve svém díle Čechy, díl X – Krušné hory a Poohří uvádí: „Novější dobou stal se pokus učiniti ze Sangerberga, jenž má velmi zdravou polohu, léčebné místo klimatické. I založeny promenády a vystavěn lázeňský dům. Ale podnik se nezdařil.“ 
Ještě jedna zajímavá historka se váže ke zdejším lázním, přesněji k Vincentovu prameni. Po řadě pokusů, které na tomto prameni vykonali lékaři při zjišťování vlastností kyselky, dospěli během války němečtí odborníci k názoru, že je možné vodu skladovat i delší čas za vyšší teploty, aniž se zhoršila její kvalita. Proto měla být kyselka v období II. světové války stáčena do lahví a odesílána jako pitná voda pro Rommelovy jednotky v Africe. Mnoho lidí tuto informaci potvrzovalo, ale důkazy chyběly. Podařilo se mi objevit pana Rudolfa Simona /rodák z Čisté, dnes žijící v německém Schwandorfu/, jehož otec pod Rommelovým vedením v Africe bojoval. Ten vzpomíná na otcovo vyprávění, ve kterém prý přesvědčivě tvrdil, že Vincentku skutečně na Sahaře pili. Bohužel ani on toto tvrzení nemůže doložit nějakým důkazem.
Jako ozdravovna pro lidi s nemocnými plícemi (hlavně tuberkulózy) fungovaly lázně až do roku 1948. S převzetím oblasti vojskem veškerá lázeňská péče skončila, lázně se staly součástí vojenského prostoru. 

Pohled na lázně na svahu naproti objektu, tehdy ještě byla stráň nezalesněná. Rok 1928.

Ještě jednou, naposledy ve své existenci, budova posloužila lidem, a to v době, kdy armáda z těchto míst odešla. Ovšem v té době už prošla celá oblast nenapravitelnou změnou. Prameny se vylidnily, okolí zničila vojenská technika, mnoho míst poškodila střelba při nácvicích bojů, těžce poškozené a zanedbané byly i vývěry pramenů. I obyvatelé regionu si odvykli uvažovat o Pramenech jako o léčebném či rekreačním místě. Městečko ležící příliš daleko od veškerých komunikací, ještě donedávna uzavřené pro veřejnost, bylo takřka zapomenuto, většina lidí ho považovala za konec světa, za místo málo vhodné pro život. Tomu odpovídal i stav objektů ve městě. Neudržované domy se rozpadaly, silnice byly zničené, počet obyvatel minimální. Zpřetrhaná pouta s minulostí se projevila v celé své kruté realitě. Veškeré kulturní památky byly zničené, co ještě mělo nějakou cenu, zmizelo neznámo kam, staleté dědictví bylo rozerváno. Noví osídlenci neměli ke svému bydlišti ani okolí žádný vztah. I sem, stejně jako do jiných míst v pohraničí, přišlo mnoho zlatokopů, kteří se snažili vytlouct z opuštěného místa co nejvíc za co nejméně práce a poté se opět ztratili. Domy se zde neopravovaly, oblíbený byl způsob vybydlování původních objektů, neprobíhala žádná modernizace potřebná k životu. Město se ponořilo do beznaděje.
Po zrušení VVT zde byla obnovena léčba tuberkulózy a ostatních plicních problémů. Tehdejší vedení státu ale našlo pro prostory bývalého lázeňského domu další využití. V roce 1967 zde zřídilo „domov“ pro přestárlé. Sem, do míst silně zdevastovaných, téměř zničených, ponořených hluboko v lesích, kam byl špatný přístup, v sousedství zapomenutého města, kam se nikomu nechtělo jít žít, sem umístil tehdejší režim lidi, kteří dosáhli věku, v němž již byli nepoužitelní pro společnost. Byli sem nechutně odklizeni z očí veřejnosti, odvezeni daleko od svých příbuzných, daleko od světa, daleko od jakéhokoliv kulturního života a společnosti. Zde dožívali za značně nehumánních a nedůstojných podmínek po tvrdé celoživotní práci, jako nepohodlné a zbytečné existence. Stát se o ně neuměl či lépe řečeno nechtěl postarat. O své staré, neperspektivní spoluobčany se tehdy stát starat nepotřeboval. A aby ostatní veřejnost netušila, jak s takovými lidmi nakládá, končili ve zdejších nepoužívaných lázních. Zde živořili tito nešťastníci, odstrčeni od ostatního světa dožívali svá poslední léta. K dispozici měli jednu špatně fungující televizi, žádné kino, žádné časopisy, jen malou knihovničku - zde žili a čas jim ubíhal v nudě a pocitu naprostého osamění a odstrčenosti. Běžné byly velice časté dlouhodobé výpadky elektrického proudu, netekla voda a to ani studená, často chybělo uhlí na vytápění, takže obyvatelé trpěli zimou. 
Během činnosti domova důchodců došlo několikrát k požáru v budově. Naštěstí se jednalo malé ohně, které byly rychle uhašeny. K největší tragédii došlo 2. června 1983 ve dvě hodiny v noci, kdy z neznámých příčin vznikl v objektu požár a lázeňský dům z velké části vyhořel. Naštěstí jeho obyvatelé byli včas vystěhování, takže k obětem na životech nedošlo. Všichni museli narychlo opustit své pokoje bez možnosti záchrany osobních věcí. Byla to však další rána pro již dost zkoušené důchodce. Dochovalo se několik zoufalých dopisů, z nichž číší beznaděj, do níž tito lidé upadli. Nebylo se co divit, tehdejší důchody byly hluboko pod životním minimem a těmto lidem nezůstalo zhola nic. Například Marie Čihárková píše dne 30. 7. 1983 na MNV Prameny: „Vážení soudruzi, během požáru domova důchodců se mi ztratily hodinky Sovětské výroby. Prosím, zda byste mi nemohli nějaké jiné zaslat. Z mého důchodu 190,- Kčs bych si do smrti už žádné hodinky koupit nemohla…“. Toto je jedna z mnoha dochovaných žádostí o podporu, se kterou se nešťastné oběti obracely na úřady o pomoc, bohužel prakticky žádná vyslyšena nebyla. /pozn: dle tehdejších dokladů pobírali v roce 1983 téměř všichni důchodci v domově měsíční důchod ve výši 160 – 220,- Kčs maximálně. Například průměrná cena běžných hodinek byla tehdy 400 – 600,- Kčs/.

Lázně po požáru v roce 1983

 Důchodci, kteří tak přišli o střechu nad hlavou byli rozvezeni do jiných domovů důchodců po celém tehdejším Československu, takže se jejich kolektiv zcela rozpadl. Ze zápisků pana Trohoře a popisu nových míst kam byli převezeni, lze s jistotou říci, že se dostali pro ně do výhodněji umístěných domovů.
Jako u ostatních případů, ani zde neměl stát zájem na opravu domu a tak byl domov důchodců definitivně zrušen. Stát peníze na obnovu domu nedal, jak bylo v té době pravidlem, takže od této chvíle docházelo k jeho pozvolnému rozpadání. Volný přístup do objektu a destruktivní vliv počasí způsobil rychlý rozklad kdysi nádherné stavby.
 Poslední pokus o záchranu budovy se uskutečnil po revoluci roku 89, kdy stát poskytl prostředky na opravu. Bylo jich však zoufale málo, ale stačily na zhotovení zcela nové měděné střechy, což zabránilo neustálému zatékání vody do objektu a na základní statické opravy. Bohužel během několika následujících měsíců v roce 1990 se do opuštěného objektu pustili Romové a zcela novou střechu dokonale rozebrali a odvozili do šrotu. Budova byla opět otevřená a počasí dál narušovalo zdivo domu.
 Během roku 2000 nastaly poslední okamžiky kdysi nádherné a velkolepé stavby. Již jako okolí nebezpečnou trosku ji buldozer srovnal se zemí a zbylé zdivo bylo navršeno na jednu vysokou hromadu. Odtud pak bylo odváženo jako stavební materiálu na nové stavby. 
 Dnes již v prostoru objektu zbyla jen malá hromada přesypaného zdiva, které čeká na odvoz a tím sangeberské lázně definitivně zmizí z povrchu zemského. Na jejich místě dnes najdeme skládku materiálu na opravy silnic.