Kostel v Pramenech 

Nejstarší kostel v Pramenech byla dřevěná stavba vybudovaná roku 1355 zakladatelem obce Borešem z Rýzmburka. Dřevěný kostelík stál uprostřed tehdejší obce, na hranici mezi bečovským panstvím spadajícím pod krále a klášterem v Teplé. Dlouholeté rozpory mezi oběma stranami skončily až po zásahu Karla IV., který svým výnosem určil přesné hranice a obě strany usmířil. Na základě ukončení sporu a nastolení míru byl roku 1357 kostel přestavěn na kamenný v gotickém stylu. Kostel byl zasvěcen svatému Linhartu /St. Leonhard/, patronu zemědělců. Ihned po jeho dokončení sem byl dosazen jako farář kněz Andreas, jehož jméno se nám v listinách dochovalo dones. 

Kostel na náměstí Sangerbergu v roce 1925. Vlevo je radnice.

Po počátečných obdobích klidu a rozvoje obce však nepřišlo pro kostel dobré období. Následovaly těžké roky bouřlivých bojů mezi katolíky a protestanty, během nichž často docházelo k poškození kostela. Kostel byla jednolodní uzavřená polygonální obdélníková stavba s trojbokým uzavřeným presbytářem a hranolovou věží s chórem zpětně nad hlavním vchodem. Základní tvar zůstal zachován po celou dobu existence stavby a nebyl měněn. Kostel si tak svůj vzhled udržel i v dalších stoletích. 
Významné změny se dočkal v letech 1615 – 1618, kdy byla provedena zásadní přestavba – proběhla celková oprava a doplnění nových okrasných prvků. Základ gotické stavby ale zůstal v původní podobě, což vzbuzovalo dojem masivnosti celé stavby. Přestavba postupně pokračovala v dalších letech, když měšťané sehnali dostatečný obnos na další práce. Ty se tak protáhly až do roku 1692. Během opravných prací byl celý objekt přebudován do tehdy moderního barokního slohu a byl vyzdoben základními barokní prvky. Jednalo se o obloukový vstupní portál, sakristii a presbytář, které byly provedeny zcela v barokním stylu. Přestavba, při níž byl nad hlavními dveřmi zhotoven mnohem větší varhaní chór, se týkala celé vchodové části. Chór podpíralo několik sloupů a na prostředním z nich bylo těsně pod hlavicí vytesáno datum dokončení „Anno 1692“ - jednou na pravé straně, podruhé na opačné. Vedle nich se pak nacházely klášterní monogramy – VP a EP. 

Pohled na hlavní oltář v roce 1928

Kostelní loď a oltářiště pokrývaly dřevěné kazety vyzdobené barevnými obrazy. V roce 1700 pak byl dobudován klenutý vestibul na jižní straně. U čelní stěny kostela byla přistavěna malá vstupní hala, nad kterou se zvedala vysoká kostelní věž zakončená typickou cibulovitou barokní špicí. Věž nahradila nižší přístavek, který byl součástí původní stavby a byl stržen během oprav v roce 1618. Ve věži v přízemí se nacházel malý vnitřní prostor nazvaný kaple Olivové hory, v němž za velkou mříží ze silných železných prutů stála postava Ježíše Krista na Olivové hoře doprovázená spícím učedníkem. Obě sochy věnoval kostelu v letech 1840 a 1858 A. Pöpperl. Kaple samotná měla ještě jedny dveře, kterými se vcházelo na schodiště stoupající k varhannímu chóru. Kupoli s věží a vlastní uchycení zvonů zhotovil Johann Wenninger, řemeslnický mistr z Horního Slavkova. Na bocích stěn věže se nacházely velké věžní hodiny. Stavba věže byla slavnostně ukončena v roce 1661.

 Čelní pohled na kostel v roce 1925.

Hlavní velký oltář, vrcholné umělecké dílo v pseudorománském slohu, byl zhotoven v roce 1868 Antonem Hahnem z nedalekého městečka Čistá a financován ze sbírek občanů města. Po stranách lodi kostela stály dva menší oltáře, levý, zasvěcený svatému Janu Nepomuskému, a pravý, Černé matce boží z Alt-Öttingu (Alt-Ötting je významné poutní místo v Bavorsku, východně od Mnichova). Oba vedlejší oltáře s výjimkou kazatelny a hlavní triumfální oblouk se sloupy, na kterých byly oltáře postaveny, zhotovil také mistr Anton Hahn. Hlavní velký oltář byl následně generálně opravován v roce 1905 truhlářským mistrem Franzem Hahnem ze Sangerbergu. 

Těsně za vchodem se nacházela další velmi významná památka. Tou byla gotická křtitelnice vysoká celkem 103 cm, stojící na točivém sloupku rozděleném žlábky a zdobená granátovými jablky. Jednalo se o znamenitou tepelskou kamenickou práci z 15. století. Víko křtitelnice zakončovaly dřevěné postavy Jana Křtitele, křtícího vodou z řeky Jordánu. Jednalo se o uměleckou řezbářskou barokní práci. Cínová vana křtitelnice měla vyrytý monogram P.W.T.C.E. s letopočtem 1755. 

Za zajímavost lze také pokládat bohatě vyřezávané panské lavice v oltářní lodi, vpravo s cechovní vlajkou, dřevořezbu „zastavení křížové cesty“ perfektně provedenou v tyrolském stylu. Na chóru stály varhany s mohutným hlasitým zvukem, které kostelu věnovala Thusnelda Tanzerová. Lustr 170 cm vysoký a 130 cm široký, který měl tvar vzhůru protáhlé koruny, byl vyzdoben přívěsky z českého křišťálu a jako zářící klenot se vznášel nad hlavami přítomných. 

Pohled na náměstí Sangerbergu s kostelem v roce 1929

Používané liturgické náčiní ze sangerberského cínu se zachovalo až ze 17. století. Jednalo se o jemnou řemeslnou práci: kalich byl pozlacený, vysoký 24 centimetrů, hladce provedený, jen dřík nohy zdobily tři vylisované hlavy andělů. Na horním okraji měl vyrytý monogram JH s neznámým věnováním. Na lemu nožky stálo vyryto „St. Leonardus in Sangerberg 1681“.Monstrance vysoká 70 centimetrů v barokním stylu byla zhotovená v období kolem roku 1700 z jemně pozlacené mědi. Znázorňovala několik ležících postav odlitých ze stříbra, nad nimiž stojí Bůh Otec s dvěma anděly třímajícími mučící nástroje po boku. Nad jejich hlavami svítila paprskovitá svatozář. Pod nimi byl vyobrazen Svatý Linhart. Nohu monstrance zdobily hlavy andělů.
Používané nádobí pocházelo z období po třicetileté válce, protože původní historické načiní zmizelo v období náboženských i světských bojů. Ke kostelu patřil také velký, tzv. obětní kámen umístěný na podstavci zdobeném točitým žlábkováním a vysokém 130 cm. Stával těsně před hlavním vchodem. Z vybavení kostela se podařilo zachránit jen několik vzácných věcí. Varhany, křtitelnici a sochu Krista. Varhany byly v padesátých létech převezeny do kostela ve Velké Hleďsebi, kde jsou zachovány dodnes. Ostatní vybavení byla rozkradeno a neví se, kde skončilo. Výrobcem varhan byl v roce 1891 Emanuel S. Petr. Během rozsáhlého ničení Sangerberského kostela je roku 1955 štafíroval do Velké Hleďsebi pan Josef Julius z Plzně. Zde nahradily původní varhany, které byly následně uloženy na levé tribuně. Při instalaci však bylo nutné seříznout podstavec varhan, protože kúr v kostele v Sangerbergu byl oproti zdejšímu nakloněn. Na levé tribuně je dvoumanuálové harmonium.

Původní varhany ze Sangerbergu, dnes v kostele ve Velké Hleďsebi.

Po stržení kostela v roce 1958 se předpokládalo, že společně s celým vybavením byla zničena i vzácná křtitelnice. Naštěstí v té době ministerstvo kultury vydalo nařízení o svozu náboženských památek ze všech zavíraných kostelů v prostoru tehdejšího VVT do muzea v Teplé. Mezi dovezenými věcmi se tak ocitla i křtitelnice ze sangerberského kostela, ač se informace o této události nikde neobjevila. Ze strany starousedlíků sice sem tam letmo zaznělo, že se křtitelnice „snad“ zachránila a je v klášteře Teplé, ale na veškeré dotazy směrem ke klášteru se ozývaly jen záporné odpovědi. Kupodivu se mi v roce 2008 podařilo křtitelnici ve spolupráci s tamním pracovníkem archivu PhDr. Milanem Hlinomazem objevit. Takže v současnosti je již jisté, že se ji opravdu podařilo zachránit a nachází se v jedné z chodeb kláštera. Bohužel není již celá. Během přepravy z Pramenů do kláštera se ztratil vzácný podstavec a také vyřezávané víko. Zůstala jen kamenná vana.

 Původní křtitelnice v kostele svatého Linharta v roce 1925.

 Křtitelnice z kostela svatého Linharta na jedné z chodeb kláštera v Teplé v roce 2009.

Zcela náhodou došlo k záchraně další významné památky z kostela. Během jeho bourání se jednomu z přihlížejících zalíbila socha žehnajícího Krista a tak si ji tajně odnesl domů. Tím ji zachránil před jistým zničením. Po revoluci se socha dostala do majetku městského úřadu Velké Hleďsebi a z něj do malého soukromého muzea v Dolním Žandově, které v objektu Manský dvůr provozuje Zdeněk Buchtele a který provedl opravu ruky poškozené sochy. Zde je možné si ji prohlédnout.  
Poslední větší úpravy kostela byly prováděny v roce 1900, kdy došlo k renovaci poškozených dílů stavby a k celkové modernizaci.
Kostel vydržel všechny možné útrapy, místní i světové války, občanské bouře, náboženská povstání i nepřízeň počasí po neuvěřitelně dlouhých 600 let. Nakonec nepřežil 10 let budování socialismu. Po odsunu či odstěhování původních obyvatel zůstal opuštěn, bez minimální údržby, a ta kratičká doba stačila k jeho zničení. Časem začalo odpadávat zdivo, rozebírali jej zlatokopové, kteří tehdy nakrátko do města přišli. V té době bylo celkem běžné, že do pohraničí přicházeli lidé ze Slovenska, rozebírali celé domy, nakládali je na auta či vagóny a odváželi domů na Slovensko. Tam z nich ve svých vesnicích zase domy skládali. Z kostela si však odebírali jen určité materiály, takže neustále narušovali statiku. Zanedlouho byl kostel v tak bídném stavu, že hrozilo jeho zřícení.
V roce 1958 situaci vyřešil tehdejší předseda MNV Jaroslav Švehla, a to tehdy běžným způsobem. Nehledal cestu, jak vzácnou a historickou stavbu zachránit, protože peníze na opravy by stát stejně neposkytl a z jiných zdrojů se tehdy čerpat nedalo. Zvolil obvyklý postup: nařídil stavbu srovnat se zemí. Již v roce 1954 nařídil zaměstnanci MNV Václavu Vlnasovi, aby zlikvidoval dřevěné vnitřní vybavení kostela. Ten po dobu celých 14 dní vybourával dřevěné obložení stěn, lavice z plochy kostela, vzácné vyřezávané sedačky bohatých měšťanů, obrazy, oltáře, ochozy a další dřevěnou výbavu. Tyto věci pak vyvážel za kostel k potoku, kde všechny tyto jedinečné unikáty pálil na veliké hranici, dokud poslední vzácný kousek nezmizel. Zcela prázdnou a rozpadávající se stavbu nakonec buldozer srovnal se zemí.

Vzhled kostela v roce 1958 těsně před jeho zbouráním.

Kostel v první etapě své existence sloužil jako evangelický. Bylo to v době, kdy celá východní a jižní strana obce spadala pod panství na Bečově a zde žijící obyvatelé byli stejně jako panstvo v drtivé většině evangelíci. Naopak západní část města, Abtei, spadající pod katolický klášter Teplá, byla po celou dobu výlučně katolická. Až po zákazu evangelické církve a násilné rekatolizaci celé země se také kostel změnil na katolický. Svědčí o tom i některá zachovaná jména farářů:

Jména farářů na farnosti Sangerberg

evangeličtí faráři:
1357 - Andreas, první farář nového božího domu spadající pod patronát Bečova
1554 – 1559 Georg Kleber, z Olešnice u Plavna, školní učitel v Bečově, později v Arnoltově, zemřel 1580
1559 - ? Bartholomäus Platzer, ředitel školy v Bečově
1615 – 1618 Johann Leuffer, přišel z Horního Slavkova, později přešel do Krásna a nakonec do města Naumburg do kostela svatého Otomara kde roku 1655 zemřel

katoličtí faráři
1802 – 1818 Andreas Berger 
1818 – 1824 Franz Frühmesser, 
1824 - ? Valentin Nolte
1867 – 1876 Josef Bruckner, 
1893 – 1904 Ignaz Heus, 
1904 – 1914 Wenzel Hauser
1914 – 1932 Adalbert Zuman
1932 – 1937 Johann Barkhoff 
1937 – 1938 Alois Luse 
1939 – 1944 premonstrátský farář Philipp Martin Kettner
1944 – 1946 Johann Schmitt, poslední farář Sangerbergu  

Zvony svatého Linharta

Zvony sangerberského kostely měly obzvlášť dunivý a hlasitý zvuk. Bylo to způsobeno jednak konstrukcí zvonice, jednak polohou obce v mělké kotlině, kde se mohl zvuk naplno rozlévat do všech stran. Na vysoké zvonici byl zavěšen jeden velký - hlavní zvon a jeden menší. Oba zvony odlila v roce 1884 speciální zvonařská firma Josef Di Valle z Chebu. V oddělené místnosti zvané Lucerna visel malý, jednoduchý zvon – umíráček. Velký zvon daroval městu Leonard Tanzer, po němž byl zvon pojmenován – Leonard.
I. světová válka zasáhla v tehdejší době smrtelným způsobem všechny zvony okolních měst a obcí. Byly postupně zabavovány ve prospěch armády a odváženy k přetavení na válečnou výrobu. Stejné neštěstí postihlo i sangerberské zvony. Roku 1916 byly oba, velký i menší zvon, sneseny a odvezeny k roztavení.
Po skončení války uspořádalo obyvatelstvo sbírku a z jejího výtěžku farnost v roce 1925 objednala odlití nových zvonů. Práci tentokrát provedla zvonařská firma Herold v Chomutově. K vysvěcení zvonů došlo dne 2. 8. 1925. Spolu s těmito zvony byly také odlity další dva malé zvony. Jeden byl umístěn na malou zvoničku zvanou Franzova mezi domky v části Větrný vršek, druhý byl zavěšen ve věžičce hrobky rodiny Tanzerů na hřbitově. 

Vystavené zvony při jejic hkřtu dne 2. 8. 1925