Hřbitov v Pramenech 

Nejstarší pramenský hřbitov se rozkládal v místech přiléhajících těsně k prostoru prvního kostela, založeného roku 1320. Jako vzpomínka na něj zůstal v oněch místech masivní kamenný kříž, který zde stál až do roku 1945. Situován byl proti bočnímu vchodu do kostela, a původně se jednalo o náhrobek Franze Josepha Pöpperla, který zde byl pochován roku 1836. Poměrně velký pomník vysoký 2,2 metru s klasickým trámovým křížem zdobila serpentinová koruna. 
Na své nové místo, na svah jihovýchodně za městem, byl hřbitov přestěhován až za vlády Josefa II. Ten během svého panování vydal nařízení, podle kterého se hřbitovy směly nacházet pouze vně obytných částí měst a obcí. Ve většině případů to znamenalo přestěhování hřbitovů. Pramenští jej tedy přemístili na svah nad silnici k Mnichovu. V první fázi se starý hřbitov rozprostíral na malé plošině táhnoucí se přes sto metrů těsně nad cestou, ale zanedlouho se začala nová část rozrůstat do stráně. Zde hřbitov existoval až do roku 1946. Přemístění hřbitova na nový pozemek probíhalo pomalu a trvalo velmi dlouho, nežli se začal plně využívat. Hřbitov u kostela byl definitivně zrušen roku 1880.

Vchod na hřbitov v roce 1933 

Na hřbitov se vcházelo mohutnou branou, na jejímž pravém sloupku bylo možno číst: „Zde končí závist, nenávist a pronásledování.“ Pod tímto textem byl i podpis autora citátu - „Johann Tanzer 1850“. Na levém sloupku pak vítal příchozí nápis: „Požehnané místo, kde setba boží dospívá k velkému dni sklizně, kde mnohý nachází klid, jaký na zemi nepoznal“. Pod tím se nacházelo: „Thaddäus Tanzer 1841. Na hřbitově se mimo běžných náhrobních kamenů daly nalézt úchvatné pomníky patřící bývalým velkoobchodníkům s chmelem.V levé části hřbitova, kousek od vchodu se nalézala hrobka rodiny místního obchodníka Brunnera, za ní velkolepý pseudogotický náhrobní kámen obchodníka Leonharda Tanzera s rohovými sloupky zakončenými apsidou na zadní stěně. 
Zajímavostí hřbitova byla skutečnost, že ani po smrti si zde nebyli lidé rovni. Ti bohatší měli nádherné náhrobky a výstavné hroby na rovné ploše podél silnice, ti chudší daleko prostší a jednodušší hroby na svahu pod kopcem.

Sangerberský hřbitov s hrobkou rodiny Tanzerů.

Nejzajímavější a největší objekt hřbitova se nacházel za vstupem do jeho staré části. Tam se vypínala monumentální hrobka velkoobchodníka s chmelem Adama Tanzera. Tato velkolepá a dominantní stavba upoutala každého hned při příchodu na hřbitov. Postavena byla v letech 1870 – 1871 z čistých přírodních pískovcových kvádrů v pseudogotickém stylu. Zhotovena byla dle projektu významného pražského architekta Otto Ehlena /1831 – 1898/. Ten mimo jiné projektoval v roce 1881 hudební divadlo v Karlíně. Jemně provedené kamenické práce jí dodávaly mimořádnou krásu, neboť se jednalo o mistrovské dílo. Jak nám oznamuje zápis v kronice profesora Bruno Tanzera, byl do hrobky pohřben jen jediný člověk, Adam Tanzer, velkoobchodník s chmelem a majitel Pavího dvora, čp. 172/173. V kronice je dále uvedeno, že Adam Tanzer do stavby hrobky vložil dvacet tisíc guldenů, což byla v té době neuvěřitelně vysoká částka.

Detail hrobky rodiny Tanzerů v roce 1925 

Vnitřní nádherné a prostorné plochy nakonec posloužily k jiným účelům, nežli jejich stavitel předpokládal. Byli do ní ukládáni padlí Sangerbergu během obou světových válek. Uprostřed místnosti stála veliká mramorová deska, na které dával farář mrtvým poslední pomazání. Zadní stěna kaple sloužila jako deska, na niž se zaznamenávala jména padlých během I. světové války. Nad jejich jmény se klenul nápis: „Zemřeli jsme pro národ a domov“ /Wir starben für Volk und Heimat/. Pro padlé během II. světové války byla připravena ještě jedna smuteční deska. Ale na ni již jména svých padlých Sangerberští nestačili vyrýt.

 Pohled do prostoru hrobky v roce 1933

Po odsunu německých obyvatel z městečka nastoupili do prostoru vojáci. Ti už ke hřbitovu ani k jeho cenným a krásným náhrobním kamenům či hrobkám neměli žádný vztah. Nebyl zájem hřbitov udržovat a vojáci si na něm mohli vybít své choutky. Mnoho hrobů bylo otevřeno a novodobí loupežníci se snažili mezi mrtvými objevit ukryté poklady. Jak se dalo čekat, nic nenašli, zůstaly po nich jen poškozené a narušené hroby. Ani nádherná Tanzerova hrobka nebyla ušetřena. Loupeživé nájezdy vojska znamenaly nejen odnesení vnitřního vybavení, ale také otevření hrobu Adama Tanzera. K vojsku se přidali také horníci Jáchymovských šachet, kteří se také snažili, aby o tušené bohatství nepřišli. Barbarské nájezdy vojáků tak doplnily skupiny horníků. Pamětníci vypráví, jak těžaři vyndávali kostry nebožtíků a za velké radosti je tahali po hřbitově či se navzájem strašili jejich lebkami. Hanobení lidských ostatků bylo na denním pořádku. Nakonec vandalství dosáhlo takového stupně, že si lidé z okolí začali stěžovat, znechuceni scénami, ke kterým zde docházelo. Postupně stížností nabylo takového množství, že před nimi armáda nemohla dál zavírat oči a rozhodla se je řešit. Zprávy o nedůstojných událostech se dostaly až k nejvyšším kruhům tehdejšího státu a dle několika neověřitelných svědectví se jimi měl zabývat dokonce i samotný tehdejší prezident Antonín Zápotocký (jiný zdroj udává že to byl jeho náměstek), který musel osobně řešit stížnosti na chování vojska ve VVT a dělat rázná opatření. 

Ale již bylo pozdě, hřbitov byl totálně zničen, většina hrobů otevřených, mrtvoly roztahány po okolí a mnoho náhrobků poškozených. Nakonec bylo rozhodnuto hřbitov zlikvidovat. Kamenné desky byly shrabány na velkou hromadu a místní národní výbor (MNV) je začal nabízet kamenictvím po celé republice k odprodeji. V roce 1958 byly hromadně naloženy na několik Tater 111 a odvezeny. Nyní již nelze prostor hřbitova v terénu prakticky rozeznat.

Poslední zbylé náhrobní kameny na hromadách před jejich odvozem v roce 1958. Z výstavního hřbitova zbyla již jen louka, po bývalých hrobech již není ani památky.

Špatně dopadla i samotná hrobka. Po období drancování stačilo několik let bez údržby a vandalské činy narušily statiku. Opuštěná hrobka bez zájmu správních orgánů trpěla nájezdy jak chamtivých vojáků, tak skupin horníků z okolních šachet a byla neustále poškozována. Zde se nakonec projevil amatérismus a totální nemohoucnost vedoucích představitelů tehdejší moci. Vedení MNV neprojevilo nejmenší snahu o záchranu cenné památky, naprosto odsouzeníhodným způsobem ji nechávalo dál ničit a když se ukázalo, že je třeba zakročit, umělo to jediným možným způsobem, který se v tehdejším režimu uplatňoval všude. Místo oprav, údržby a zvelebení cenné památky, rozhodlo se ji zbourat. Hlavním uváděným důvodem, kterým se vedení dokola ohánělo, byl nedostatek financí potřebných k údržbě památky.  

Vědomi své nedotknutelnosti, rozhodli se tehdejší mocipáni pro ně nejjednodušší a nejschůdnější řešení. Prohlásili památku za nebezpečnou okolí a protože neuměli sehnat peníze na její opravu, likvidace bylo to nejjednodušší, co mohli udělat. Ani je nezajímalo, zda je památka cenná a co pro historii města znamená. Chovali se ke vzácně památce stejně nekulturně, jako v ostatních místech republiky té doby. Nakonec rozhodli, jak se můžeme v zápise dočíst, požádat stát o vyjmutí z památkové péče, aby bylo vše podle předpisů. 
Hrobka stála na svém místě od svého vybudování v roce 1871 až do roku 1945 prakticky bez jakékoliv mimořádné údržby. Stačilo 10 let socialistického vedení státu a z nádherné krasavice se stala troska určená k likvidaci. Nakonec MNV nechalo v roce 1967 hrobku po kamenech rozebrat a jednotlivé pískovcové kvádry byly odvezeny do kamenictví k dalšímu zpracování. Jednotlivé bloky dál využilo státní kamenictví v Hodoníně, kam byly na příkaz předsedy MNV Jaroslava Švehly odvezeny. Snad je to jen pouhá náhoda, že právě odtud bývalý předseda do pohraničí přišel. Dle dochovaných dokladů stála likvidace hrobky MNV Prameny 6.053,- Kčs. Ztráta historické památky je dnes těžko vyčíslitelná.

 Detail opuštěné hrobky u mnichovské silnice v roce 1965.

Na hřbitově, téměř v jeho středu, stával asi sto metrů proti vstupu do hrobky Tanzerů velký misionářský kamenný kříž s krucifixem. Kříž nechali vyrobit roku 1883 manželé Josef a Sophie Paulusovi. Krucifix byl bronzový odlitek který zhotovil mistr Johann Schumann, kamenný kříž zhotovil kameník Johann Schurwon. Po zničení hřbitova a zbourání hrobky stál ještě nějaký čas uprostřed louky, zarostlý ve vysokém bolševníku, jako smutný vykřičník za nedávnými událostmi. Nakonec jej před osudem nedaleké hrobky zachránil Jiří Rončík ze Sítnin, který se stejně jako u mnoha dalších pamětihodností včas zakročil a o památku se postaral. Když se k němu dostala zpráva, že se na bronzového Ježíše chystá skupina Romů, aby jej v noci ukradla a odnesla do sběrny, rychle zajistil jeřáb a povoz a celý kamenný kříž i s Ježíšem a podstavcem převezl do nedalekého Mnichova. Tam jej nově umístnili před vchod do místního kostela, kde zaujal své nové místo. Dnes působí dojmem, že zde stával odjakživa.

 Detail opuštěného kříže na bývalém hřbitově  

O tom, jak je dobré znát historii svého města, se měli možnost přesvědčit samotní sangerberští občané. V roce 1994 se rozhodli vykopat výkop v okolí radnice vedoucí volnou plochou. Během výkopových prací náhle nabrala lžíce bagru veliké množství lidských kostí. Starosta města musel pozastavit práce a následoval pečlivý průzkum místa historiky. Ti po ohledání zjistili, že výkop vede historickým hřbitovem, využívaným do konce 19. století. Protože v Sangebergu tento fakt nebrali v úvahu, byli nuceni se nyní prohrabávat množstvím lidských ostatků, které musely být následně pietně znovu ukládány do země. 
Během dalších pracích se několikrát narazilo na zbytky historických zdí a historici museli být zvaní ke kontrole opět. Tentokrát bylo zjištěno, že bagrista narazil na základy fary a kostelního plotu. Znalost vlastní historie mohla včas předejít nepříjemným překvapením.