Lobezský zpěvník

 Tehdejší patron a majitel obce Lobzů hrabě Bedřich z Nosticu-Rýneku (Friedrich von Nostitz-Rhieneck) ze Sokolova, pronesl roku 1816 k tehdejšímu učiteli v obci, Karlu Krausovi, své přání, zda by mu neudělal sbírku lidových písní, tehdy velmi po kraji rozšířených. Ten se pustil do práce a již 18. července 1816 odevzdal na panství svou práci. Rodina Nosticů pak ještě téhož roku 1816 předala sbírku 47 lidových písní Archívu spolku pro historii Němců v Čechách do Prahy, kam byla uložena pod číslem 5354/1912. Sbírka byla následně známa jako Lobezský zpěvník“ (Lobser Liederhandschrift).  

Ve 30. létech 20. století byly písně sbírky často uváděny a dokonce po jeden čas vysílány pravidelně v rozhlase. Velkým propagátorem zpěvníku byl po I. větové válce oblíbený zpěvák lidových písní František Heidler. Jedna kopie zpěvníku se dostala po II. světové válce v Německu k Prof. Dr. Johannesovi Künzigovi z Freiburgu, který ji v roce 1975 v hudebním vydavatelství Hans Gerig v Kolíně nad Rýnem vydal tiskem pod zmíněným jménem „Lobezský zpěvník, jako studii lidového umění institutu Pedagogické vysoké školy Porýní.

Dnes je Lobezský zpěvník, spolu se sbírkou „Zvyků a obyčejů Chebska“, sebranou magistrátním radou Chebu J. S. Grünerem a jeho přítelem J. W. Goethem roku 1825, největší a nejdůležitější historický sborník chebských písní a tanců.

Titulní stránka vyhlášeného zpěvníku.