Kostelní Bříza - Kirchenbirk

• kostel v Kostelní Bříze
• Zartnerův hostinec
• zámek v Kostelní Bříze

Obec Kostelní Bříza se rozkládá v nadmořské výšce okolo 600 m, jižně od Sokolova. Nejvyšší část jejího území však převyšuje výšku 800 m. Vodu z celého prostoru spadající do této obce odvodňují Libavský a Lobezský potok.
Jako u všech ostatních obcích v okolí, také nejstarší známé záznamy obce Kostelní břízy pocházejí z leuchtemberských lenních knih, kde je obec jako lenní zapsána již roku 1370. Jak je uvedeno v této listině, propůjčili tehdy Leuchtenberští markrabí některá svá kynšperská léna Kynžvartským rytířům. V listině se uvádí tyto osady: Arnoltov, Bystřina, Krásná Lípa, Kostelní Bříza, Libava, Ostrov, Rovná, Studánka, Týmov, Žitná a Vranov s tvrzí Plickenstein (o Vranově a hradu Plikenštejn se více dozvíte v knize L. Jaša – Krudum, historie bájné hory a jejího okolí). Mezi místy je také uváděna obec Harnitzgrün, dnes zaniklá ves, o které není nic bližšího známo.
V nejstarších zápisech o malé vsi či osadě jsou roku 1370 v Leuchtenberských lenních listech uvedené jako Pirk. Tento údaj vyznívá se zápisu Sdělení spolku pro historii Němců v Čechách z roku 1862. Ze stejných záznamů pochází ještě další zápis názvu vsi ve stejném roce, zapsaný jako Pirkch. Roku 1410 a 1415 se objevuje další zápis v zemském archívu jako Pyrk. V zápisech zemského českého archívu v Kynšperku se roku 1479 poprvé objevuje obec zapsaná jako Kirchenpirk. Singl jej roku 1486 zapisuje jako Kirch pirck. V nejstarších pramenech loketského kraje, přepracovaných roku 1928 A. Gnirsem, se nalézal další zápis z roku 1531 jako Kirchenpirgk. V roce 1604 se nalézá další zápis v zemských deskách, kde je název obce zapsán jako Kirchenpergku. Roku 1654 je popsána jako Kirchenpürg v zemském archívu v Praze. Roku 1785 jej zapsal Schaller jako Kirchenbirg. Sommer jej roku 1847 zapisuje jako Kirchenbirg a Kirchenberg. Roku 1880 jej zapisuje zemský lexikon jako Kirchenbirk.
V obci měl původně stát jen malý, dřevěný kostelík na kopci, kterému se říkalo Kirchberg (Kostelní kopec). Kopec s kostelíkem dostal své jméno podle nedalekého malého kláštera, který se nacházel několik stovek metrů východněji. Ten vznikl o něco dříve a odpradávna se mu mělo říkat Kirchenbirk (Pirk). Jestli bylo jeho jméno odvozeno od jeho pozice mezi břízami, není nikde doloženo, ale všechno by tomu odpovídalo. V nejstarších dobách se místní jména velice často odvozovala od zajímavých věcí v okolí (viz. Schönficht). Následně se všem rozsáhlým prostorám kolem tehdejšího kláštera do roku 1945 říkalo „klášterní“. A tak do této doby zde byly uváděny pojmy jako Klösterwiese, Klösterreith, Klösteracker, atd. Bohužel, do dnešní doby není o tomto klášteru nic bližšího známo. Nebyly nalezeny ani základy, aby byla určena jeho přesná tehdejší poloha. Nutno však pro správný přehled říci, že jej dodneška nikdo nehledal. Dřevěný kostelík v obci byl následně přestavěn na kamenný. Kdy a kým se tak stalo, není dodnes známo.

Kostelní Bříza na pohlednici z roku 1902. Napravo rozlehlá stavba zámku

Nejstarší historie Kostelní Břízy je však dosud stále ještě poměrně nejasná a z historie vystupuje jen několik jejích fragmentů. Je známo několik kusých informací, které naznačují tehdejší dění v obci. Důvodem dnešní neznalosti té doby je skutečnost, že tehdy došlo k požáru Pražského hradu a tam uložené „zemské desky“, se záznamy o panských majetcích, shořely. Situace se začíná zlepšovat počátkem 15. století, kdy zápisů o obci přibylo, takže se dá její historie ukázat v celém přehledu.  
V roce 1410 byla řádem křížovníků s červenou hvězdou z Lokte v obci ustavena fara, stojící nedaleko kostela. Pro kostel byl ulit první zvon, o kterém se ví, že měl po obvodu vyznačeny číslice 1483, zřejmě rok odlití. Znamená to, že v této době už byl zřejmě kostel kamenný a musel mít zvonici. Po třicetileté válce byl zhotoven další zvon, který roku 1660 odlil Jiří Kirchfeld z Chebu. 
V roce 1602 byl v Kostelní Bříze ustaven luteránský duchovní. Následně bylo roku 1628, starostou a měšťany Lokte, nařízeno jednotné křesťanské náboženství pro celý loketský okres. Od roku 1640 pak měla Kostelní Bříza společného duchovního (křesťanského) pro Kynšperk a Chlum Svaté Máří. Od roku 1650 pak byla ustavena nová křestní matrika města. Karel Leberecht Konrád ze Špíglu nechal roku 1802 zcela přestavět stávající kostel. Na bočním oltáři byl zhotoven nápis, který byl vděčnou vzpomínkou na tohoto muže. 
Zcela nejstaršími majiteli obce byli zřejmě Nothaftové, kteří v období let 1200 – 1250 vlastnili prakticky všechny osady Sokolovska. Jejich majetky následně postupně přebíral rod z Leuchtenbergu, jehož lenní listy z let 1360 – 1380, dodnes zachované ve státním archívu v Mnichově, písemně dokládají jejich držení. Dle zápisů v těchto listech drželi Leuchtenberkové v majetku Kostelní Břízu v období 2. poloviny 14. století do 1. poloviny 15. století.  
Další záznam je z roku 1433, kdy veškeré majetky rodu z Leuchtenbergu přecházejí na Jindřicha z Míšně, zástupce dalšího významného rodu, který v kraji držel majetky po několik staletí. Ten je držel jen krátce a v roce 1442 je převádí do majetku Kašpara Šlika, držitele hradu Loket. 
V dalším záznamu o obci, pocházejícím z roku 1444, je zmiňován jakýsi Osvald Planknár, zvaný z Pirku, který měl v obci v držení několik statků. Osvald patřil do rodu ze Štampachu, který již v té době držel několik velice významných míst v kraji. Tato informace je velice důležitá. Dokládá, že v té době prudce vzrůstal vliv a moc Štampachů. Osvald měl tehdy ve vlastnictví Chotíkov a Kynšperk. Kynšperk byl tehdy hlavní obcí, kterou Štampachové drželi. V historii je známo několik hlavních linií, pocházející z tohoto rodu. 
Největší zřejmě byli Planknárové ze Štampachu, kteří vlastnili Kynšperk a okolí. Dalšími byli Globnárové ze Štampachu, kterým patřily hlavně Hlavno a Pochlovice. Hlavní větví byli dlouho Kagerové, po kterých se všichni Štampachové původně psali (např. Enderlin Štampach z Kageru). Kagerové drželi Kolovou a okolí.  
Další zápis z Kostelní Břízy se jménem Štampachů je z roku 1479, kdy měl tehdy obec v držení Kašpar Štampach. Jak je v zápisech uvedeno, převedl roční plat z pěti dvorů v Tisové a dvou v Kostelní Bříze, ve prospěch oltáře svaté Barbory v Kynšperku (v zápisu jsou uvedené ještě další místa tehdy oltáři darovaná – dávky obilí z Dobrassenu, sena z dvoudenních sečí z Bustelwartu, 6 jiter pole v Lemboldu, 1 dům v Kirchenhofu, lán lesa v Ruditzhofu). Štampachové následně drželi Kostelní Břízu s menšími přestávkami po další dvě století.

Kostelní Bříza ve dvacátých létech dvacátého století. 

Severně od kostela sv. Petra a Pavla byly nalezeny základy dávné tvrze, takže se soudí, že toto místo je nejstarším sídlem Štampachů v obci. Její zbytky se nachází nedaleko hřbitovní zdi a jsou velice dobře patrné také ještě dnes. Štampachové nechali v době počátku 16. století přestavět kamenný kostelík na větší kamennou budovu. V tomto období se stal majitelem obce opět Kašpar. Po něm ji převzal roku 1505 jeho syn Jiljí ze Štampachu, který je zapsán jako majitel ještě 4. září 1523 v listu faráře Lorence Dobitze.
Jak je uváděno ve šlikovském urbáři z roku 1525, je v této době dalším majitelem Kostelní Břízy uváděn Engelhard ze Štampachu, který ji vlastnil v letech 1517 – 1563. Dle informace topografa J. Schallera z roku 1785, nacházel se stále ještě v tehdy malém kostelíku sv. Petra a Pavla náhrobek, který připomínal Engelhardovu smrt v roce 1563. V době urbáře byla však zdejší fara neobsazená. Mše zde tehdy sloužil farář Jobst z Kynšperka, právě jemu náležel v Kostelní Bříze jeden celý a dva poloviční dvory. Pod kynšperskou soudní pravomoc spadali také místní poddaní. Ve vsi je zaznamenána hospoda nebo krčma a jména většiny z asi patnácti hospodářů Kostelní Břízy. Žili tu například tři Schneyderové a dále Jan Schmaus, Erhard Winkler, Georg Arnold, Schmidt, Josef Knoblach a Ulrich Uz. Engelhart ze Štampachu byl současně vlastníkem sousedních vsí Arnoltova a Libavy.
Majetek po smrti Engelharda přešel roku 1563 na jeho dna syny, bratry Jana a Sebastiána ze Štampachu. Zprávu o nich nám zachytila zpráva ze srpna 1565, kdy obec Kostelní Bříza žádá o podporu arcibiskupa Brusa z Mohelnice ve své snaze získat za faráře kazatele augsburského vyznání. Oba bratři měli s největší pravděpodobností ještě třetího bratra, Volfa. Všichni tři tehdy drželi Kostelní Břízu jako svůj majetek. Vycházíme z toho, že v zápisech se také on psal jako „von Kirchenpürck“. Z historie se zachovaly informace, kdy jmenovaný Volf vyjel na návštěvu k chebskému občanovi Linhartu Starckovi. Jak uvádějí anály, jednalo se o nešťastnou cestu. Ačkoliv se návštěva v Chebu, a s ní spojené jednání, velice povedla, během cesty k domovu došlo k tragické události. Během jízdy vypadl ze své sedačky tak nešťastně, že spadl přímo pod zadní kola vozu, na kterém jel. Jeho poranění bylo natolik závažné, že během neštěstí zahynul.

Jan Štampach držel Kostelní Břízu až do roku 1573, a po něm bratr Juncker Sebastián ještě déle, a to do roku 1588. Po něm zdědili majetky jeho tři synové, bratři Bedřich, Jiří a Albrecht, kteří jsou od roku 1588 uvádění jako její majitelé. Krátce poté však získal Albrecht jako svůj majetek Krásnou Lípu, takže Kostelní Bříza zůstala nejstaršímu z bratrů Bedřichovi. Ten měl majetek ve své moci v létech 1628 – 1634. Právě tito bratři měli roku 1615 odkoupit od pánů z Mostova nedalekou ves Bystřinu.

 V kostele svatého Petra a Pavla se dochoval náhrobek, který uvádí, že dne 19. února 1584 zemřela ve věku 34 let Perpetua von Steiwach, rozená von Leibenau (z Libavy). Ta byla manželkou Filipa von Steinwach ze sousední nedaleké vsi Rovné. 
V historii zdejšího kraje někdy docházelo k záměně těchto dvou rodů, působící v regionu. Jednalo se o rod Steinwachů a rod Steibachů. Podobnost jmen způsobovala jejich častou záměnu. A právě náhrobky již zmíněné Perpetui dokazují, že se jednalo o rody dva. Heraldické symboly jsou u obou erbů zcela rozdílné. Zatímco Štampachové mají krokvi posázenou třemi růžemi a na klenotu a stejnou krokví mezi dvěma buvolími rohy, ve znaku Šteiwachů jsou hlavní čtyři pštrosí pera v klenotu. Na náhrobku Perpetui se nacházejí tři rozdílné erby „Steiwach“, „Steipach“ a „Leibenauer“. Navíc ze všech erbů se dalo vyčíst, že všechny tyto rody byly úzce příbuzensky spřízněné.  
Bratři Štampachové se zúčastnili stavovského povstání proti Ferdinandu II. spíše symbolicky. Avšak i za to byli následně pokutováni. O něco později byl v zemi vyhlášen zákon, že v Čechách smí být používáno pouze křesťanské vyznání. Albrecht odmítl na nové náboženství přestoupit. Protože mu hrozily přísně tresty, rozhodl se odejít ze země. Svůj majetek, Krásnou Lípu, prodal bratru Bedřichovi a odstěhoval se i s celou rodinou do Olešnice (Oelsnitz) v Sasku. Majetky Kostelní Bříza a Krásná Lípa se tak spojily v jedno historické území.
Bedřich však držel oba majetky jen krátce. Během třicetileté války sice převzal roku 1630 majetek Kostelní Břízu a Krásnou Lípu od hejtmana Loketského kraje Bohumila Hertla, ale ještě téhož roku je prodal rytíři Vilému Winklerovi z Heimfeldu, dosavadnímu pánu Arnoltova. Ten se poprvé psal z Kostelní Břízy právě od tohoto roku. Dlouhotrvající vláda Štampachů nad obcí skončila.
 Vilém Winkler měl dva syny (Jana Bedřicha a Rudolfa Bohumila) a dvě dcery (Zuzanu a Ludmilu). Nejstarší syn, Jan Bedřich, si vzal za svou manželku Eufemii z Rebicu (von Rebitz). Jí Kostelní Břízu nakonec Vilém Winkler roku 1653 prodal. Eufemie Winklerová je na Kostelní Bříze doložena již roku 1651, kdy je zapsána jako třicetiletá matka se svými dvěma dětmi. Osmiletým Jindřichem Lotharem Winklerem a pětiletou Dorotu Polyxenu Winklerovou. V této době byla tedy manželkou již zmíněného, tehdy třiatřicetiletého Jana Bedřicha Winklera, tehdejšího majitelem Kostelní břízy. 
Jak uvádí Sommer, Eufemie si majetek Kostelní Břízu příliš neužila. Pro své osobní problémy, prodala majetek ještě v roce 1653 statky tehdy dvaapadesátiletému rytíři Albrechtovi ze Štampachu. Stalo se tak sice již 15. července 1653 za částku 9 100 rýnských, ale ještě roku 1654 je v Berní rule stále vedena jako majitelka vdova ze Steiwachu. A to přesto, že Albrecht koupil majetek: rytířský statek Kostelní Břízu, totiž sídlo a obytný dům v Kostelní Bříze, s pokoji, kravínem stájemi, kůlnami a stodolami, s pivovarem a sladovnou, ovčínem a ostatními budovami. Albrecht následně držel statek do konce šedesátých let. 
V tomto období byla ves ryze protestantská. Jak rula uvádí, ve vsi bylo v té době jedenáct domů osídlených a pět pustých. Protože rekatolizace zde probíhala v té době velice pomalu, nebyla fara v té době obsazena. Kostel zůstal jen filiálním a spadal jak pod Loketskou, tak i Kynšperskou farnost. Rula v té době dále zmiňuje zdejší pivovar, mlýn a ovčín.
Po Albrechtově smrti přešel následně jeho majetek na jeho manželku, rozenou Winklerovou z Heimfeldu a jejich dvěma dcerám, Johanně Magdaleně Mulcové z Valdova a Anně Pelyxenii Perglerové z Perglasu. Tyto společně ještě téhož roku 1669 prodaly svůj majetek Anně Marii Winklerové z Heimfeldu, rozené z Plankenheimu, za částku 8 140 zlatých. Ta majetek vlastnila dalších 13 let. Nakonec jej 19. července 1682 prodala za 11 500 zlatých rýnských rytíři Jiřímu Juliu Mulcovi z Valdova, který celou tržní sumu splácel několik následujících let.
Ovšem během splácení se Jiřík dostal do finančních problémů, které ještě prohloubil požár v Kostelní Bříze, o kterém jsme informování z listu z roku 1685. Pravděpodobně tyto finanční problémy donutily Jiřího Julia, aby dne 24. dubna 1688 prodal obec rytíři Juliu Erdmannu Antonínu z Groppau za sumu 15 500 zlatých rýnských. Ve smlouvě mu prodal rytířské sídlo, okrasnou zahradu, poplužní dvůr, ovčín, chmelnici, pilu s šenkem piva.
Julius Erdmann vlastnil Kostelní Břízu po několik následujících desetiletí. A na rozdíl od svých předchůdců byl velice dobrým hospodářem, za kterého panství vzkvétalo. Za vše hovoří skutečnost, že dne 4. dubna 1729 založil v Kostelní Bříze významný špitál pro tři chudé. Jak poznamenává topograf Sommer, tři nejpotřebnější z řady obecních chudých zde měli bezplatné ubytování a stravu, ročně dostávali na otop devět láter (sáhů) palivového dříví a každých pět let kabát.
Julius Erdmann neměl dědice, a proto roku 1732 odkázal obec císařsko-královskému dvornímu radovi Janovi Františkovi z Turby (Johann Franz von Turba). Tomu patřila obec v letech 1732 – 1760. Turbové byli povýšeni do rytířského stavu dne 14. dubna 1701, do té doby byli vlastníky statku Skuhrova u Mělníka. Jak se dovídáme z rozsáhlého díla Augusta Sedláčka, Českomoravská heraldika, získali také rodový erb. Ten Sedláček následně popisuje takto:
  ,,Štít červený, u jehož spodu jest žlutý pruh a nad ním v růžovém poli poloviční oděnec, na jehož odění jsou zlaté obojky, na hlavě mají helmu s péry bílým, červeným, modrým a bílým, drže pravicí zlaté znamení na způsob Ondřejského kříže (X) a v levici modrý kotouček, na němž je V.“
Brzy po získání majetku zde dali Turbové roku 1760 postavit budovu pro tehdejší starou školu. Ta však musela být v roce 1780 pro své malé rozměry přestavěna a v roce 1873 byla dokončena nová škola v dnešní podobě.
Po smrti Jana Františka z Turby roku 1760 přešly majetky na jeho syna Jana Václava z Turby (Johann Wenzel von Turba).
Kolem roku 1764 nebo 1765 koupil Václav Turba od hraběte Cavenagh Arnoltov a vytvořili společné šlechtické zboží s Kostelní Břízou, Arnoltovem a Bystřinou. Středem zboží zůstala Kostelní Bříza. Jak uvádí topograf J. Schaller, nechal Jan Václav z Turby postavit na východní straně obce pozdně barokní zámek. Patrová obdélná budova s mansardovou střechou byla dokončena v roce 1767. Některé informace dnes uvádí, že se jen jednalo o přestavbu zámku zde již stojící z 15. století, ale tvrzení zatím nebylo doloženo. Kolem zámku byl vybudován nádherný rozsáhlý park.
V roce 1775 bylo při sčítání uváděno v obci 37 obytných domů.

Kostelní Bříza ve třicátých létech. Na fotu obec, kostel a zámek.

Ještě za Jana Františka z Turby, v padesátých letech 18. století byla Kostelní Bříza malou vesnicí se 14 hospodáři, z nichž ani jednoho nelze považovat za sedláka. Při vsi je zapsán také mlynář v panském mlýně o dvou kolech na nestálé vodě (na potoku Velká Libava), který je v té době nazýván Nový mlýn. Poddaní také vlastnili menší chmelnice. Robotovat museli každý den po celý rok. Nerobotovali však tak úplně zdarma, vrchnost jim denně platila částečnou ,,mzdu“ 4,5 krejcaru.
Tereziánský katastr zaznamenává jako další zajímavosti údaje o dvou zdejších židovských rodinách, které v obci žily. Obě dvě obchodovaly se suknem, kožkami a krátkým zbožím a jedna provozovala současně také řeznickou činnost. Samotní vesničané, pokud jim to přebytky dovolily, občas prodávali přepuštěné máslo a vejce, někdy i pár loktů hrubého plátna. Většinou se zbožím dojížděli na trh do Sokolova. 
  Jan Václav z Turby zemřel dne 14. ledna 1772. Událost nám zachycuje latinsky psaný text, který je vytesán do jeho náhrobníku, a který upřesňuje, že zemřel v pět hodin odpoledne a je pochován ve zdejší kryptě. Mimo údajů o úmrtí zde máme potvrzenou skutečnost, že je uložen ve zdejším kostele. Zůstala po něm jeho dcera Klarisa (Clarissa), která následně v roce 1772 převzala celé zděděné zboží. Netrvalo dlouho a krátce po Janově smrti se provdala a stala se z ní svobodná paní von Lamoth von Frintrop. Majetky pro ni neměly příliš velkou hodnotu a tak si je ponechala ve svém držení jen krátce. 
Již po několika měsících, dne 15. listopadu 1773, prodala majetky Kostelní Břízu, Arnoltov a Bystřinu za 65.000 zlatých své matce, Marii Anně z Turby, rozené svobodné paní Rodovské z Hustiřan, vdově po J. V. Turbovi. Její matka však neměla dostatek peněz na celou koupi majetků, takže si peníze vypůjčila od svého přítele. Netrvalo dlouho a opuštěnou vdovou nezůstala. Dva roky po Janově smrti se dne 10. března 1774 se za svého přítele provdala. Tím mužem byl Karel Leberecht Konrád ze Špíglu (von Spiegel, *1731 - + 1805). Ten později nastoupil vojenskou kariéru a stal se císařským důstojníkem, následně dokonce generálmajorem. Zboží bylo v listinách přepsáno na jeho jméno dne 10. března 1774. 
Rozvětvený rod Špíglů z Milčic se přistěhoval do Čech z ciziny. Poprvé se jejich jméno připomíná v tituliáři roku 1534 (viz. Jan S. Miltner, Privatmüntzen na str. 598 č. 173 a obraz na erbu tab. LXV., č. 553). V průběhu staletí se vytvořilo několik větví rodu, které se vyskytovaly jak v Německu, tak v Čechách. Vlastnili majetky po celých Čechách a Moravě a byli velmi vlivní jak před Bílou horou, tak také po ní. Ale po bitvě již svůj původní významný vliv ztratili. Majetky v Kostelní Bříze vyženil příslušník německé linie, jež se psávala von Spiegel.
Znakem Špíglů byl bílý štít se dvěma červenými pruhy vyvedených do tvaru písmene W. Nad štítem se nacházela přikrývadla v barvě červené a bílé. Helmice byla vyzdobena ženským poprsím bez ramen v červeném rouchu s bílým obojkem a čepicí (či točenicí) týchž barev, a na ní sedm per, tři červená a čtyři bílá. 
Oba společně pak vlastnili majetky až do 6. srpna 1783, kdy Marie Anna umírá. Veškeré zboží bylo následně převedeno na Karla Leberechta, který se po čase opět oženil, tentokrát s Františkou. S ní měl několik dětí, z kterých dosud známe jen Karla a Jana. 
Po smrti Karla Leberechta ze Špíglu v únoru 1805, přešel veškerý majetek na nejstaršího syna Karla. Ten však v tuto dobu nebyl ještě plnoletý, takže za něj po dobu poručnictví vedla hospodářství Františka. Na Karla byly majetky přepsány až po dovršení jeho plnoletosti dne 20. června 1816, kdy byl na něj majetek převeden zapsáním do zemských desek. A právě tento Karel ze Špíglu se stal zakladatelem zájezdního hostince u Arnoltova, který se později stal venkovským šlechtickým sídlem, a kterému se vždy říkalo Spiegel.
Karel ze Špíglu (Karl von Spiegel) dosáhl významného úspěchu, když byl za své činy dne 3. února 1815 povýšen do panského stavu. Následně byl také vylepšen rodový erb. Získal zelený štít, kterým napříč procházely dvě stuhy bílé barvy, provedené těsně vedle sebe a na obou stranách zašpičatělé. Panská koruna (nad štítem), tři korunované turnajové helmy s přikrývadly zelenými a bílými. Na pravé straně se nacházel oděnec bez ramen, na prostředním černý orel, na levém tři pštrosí pera, dvě krajní bílá a prostřední červené. 
Karel držel veškeré své majetky až do své smrti dne 4. června 1832. Neměl žádné potomky. Dědicové z rodu jeho majetky odmítli a tak byl v té době pověřen advokát Dr. Ondřej Neureuther, aby je prodal. Ten tak učinil a majetky prodal Bohumilu (Gottlieb) svobodnému pánu Henn z Hennebergu (*1781 - +1847). Bohumil byl císařským důstojníkem a švagrem Karla ze Špíglu. Jeho manželkou byla Karlova sestra Antonie ze Špíglu (*1781 - +1825), dcera Karla Leberechta Konráda ze Špíglu. Bohumil Henn přijal dne 24. prosince 1835 ke svému dosavadnímu rodovému jménu také jméno svých příbuzných Spiegel, kteří vymřeli po meči i přeslici. Tímto aktem založil novou rodovou větev následně se píšící jako „z Hennebergu – Spiegelu“. 
Bohumil Henn umírá počátkem roku 1841. Měl čtyři děti. Františku, provdanou Auerspergovou, Terezii, Karla a Bohumila. Po vzájemné dohodě převzal majetky mladší syn Karel svobodný pán Henneberg – Spiegel (+1894). Jeho manželkou se stala Otýlie svobodná paní Hurmfederová z Oppenweileru, s kterou měl dceru Marii Henn (*1860 - +1913). Ta se později roku 1882 provdala za c. a k. plukovníka, Viktora svobodného pána z Kopalů (*1836 – +1892).  
Karel Henneberg – Spiegel vlastnil majetky do 18. prosince 1846, kdy prodal obec Kostelní Břízu za 104.000 zlatých své sestře, Františce hraběnce z Auersberga (+1901). Ta byla manželkou Josefa Jáchyma Auersberka (*1795 - +1857). Baronka se v roce 1870 uvádí také jako patronka místního kostela. Pro obec měla událost velký vliv, protože baronka mimo tyto majetky vlastnila také velkostatky Lesnou a Hřebeny. Tímto se rodové majetky Auersberků spojily s Kostelní Břízou. Františka vlastnila obec v letech 1846 – 1872. 
Františka držela majetky Kostelní Břízu, Arnoltov a Bystřinu až do roku 1872. Tehdy dne 5. dubna uzavřela novou smlouvu s mladším bratrem Bohumilem, a za 103.000 zlatých mu své statky prodala. 
Bohumil následně vlastnil Kostelní Břízu v letech 1872 – 1899. Jeho manželkou se stala Arnoštka (Ernestina) svobodná paní Henneberg – Spiegel, rozená svobodná paní z Kopalů (von Kopal), dcera plukovníka Karla Kopala a Terezie ze Spiegelu. Od roku 1895 byl Bohumil zapsán jako patron zdejšího kostela a majitelem několika dvorů v kraji. 
Zápisy té doby nám v obci uvádějí školu, zámek, pivovar, vinopalnu, poplužní dvůr, špitál, mlýn a myslivnu.
 Bohumil z Hennebergu – Spiegelu předal v roce 1899 všechny majetky na manželku Arnoštku. Stalo se tak po uzavření odevzdací listiny ze dne 3. května 1901. Arnoštce tak obec patřila v létech 1899 – 1915. Ona sama pak umírá dne 15. 9. 1915. Po její smrti majetek přešel na Viktora svobodného pána z Brand – Kopalů, jejího zetě. Stalo se tak dne 28. dubna 1917 poté, co byly vyřešeny všechny otázky dědického řízení.
Baron Dr. jur. Viktor von Brandt – Kopal von Santa Lucia, c. a k. rytmistr, narozený 7. října 1886 v Praze byl posledním majitelem obce. Za jeho vlastnictví ale došlo k nečekané události. Návrhem Pozemkového úřadu dne 8. ledna 1921 mu byly nemovitosti na základě zákona č. 215/1919. Sb., zabrány a byla na nich provedena pozemková reforma. Při ní byl na jeho majetek ustanoven komisař ing. J. Linhart a technický úředník V. Škarda. K velkému štěstí dopadl výsledek reformy pro Viktora celkem relativně dobře. Většina majetku byla ze záboru vypuštěna – velká část pozemků, pivovar, pila, cihelna v Arnoltově, a nakonec také samotný zámek v Kostelní Bříze, odkud Viktor svůj majetek dál řídil.
Statky držel až do roku 1945. Následně v roce 1946 byla jeho činnost za války uznána za protistátní a tak byla na jeho majetek dne 8. února 1946 uvalena národní správa. Stalo se tak na základě zákona č. 5/1946 Sb. Viktor vlastnil majetky do roku 1946, kdy nuceně vysídlil do Rakouska. V něm nakonec také 17. září 1959 ve městě Litschau umírá. Jeho bratr Bohumil (Gottlieb), který měl za manželku Francouzku, byl za okupace vězněn v koncentračním táboře a po osvobození se nakrátko vrátil, aby posléze také vysídlil do Rakouska.
Manželkou Viktora Brand – Kopala byla Maria Adalberta svobodná paní Brand – Kopalová, rozená V. S. L. Zelená. Zemřela dne 8. 2. 1976 v obci Kirchdorf v Tyrolsku.  
V poválečném období přešel zámek pod národní správu a poté až do konce 70. let do správy Státních statků. Posledním správcem panství byl pan Mikšch. 
Kostelní Bříza poloviny 19. století byla střediskem panství se zámkem, novým farním kostelem sv. Petra a Pavla (současný kostel byl postavený v roce 1802, věž byla přistavěna až roku 1842), farou, školou, panským svorem, pivovarem, vinopalnou, hostincem a myslivnou. Byla poměrně velkou vesnicí s jedenapadesáti domy a 355 obyvateli. Pivovar měl výtěž 1 600 hektolitrů ročně. Byl tu dokonce ranhojič a porodní bába. Ve vsi žilo 13 židovských rodin, zabývajících se především podomním obchodem. Asi půl hodiny od vesnice stál na Velké Libavě mlýn. 
  Ve 2. polovině 19. století se růst Kostelní Břízy zastavil a v roce 1910 je zde vykazováno jen 53 domů a 362 obyvatel. Přesto se ale již v roce 1850 stala Kostelní Bříza samosprávnou obcí a toto postavení si udržela téměř 130 let. Roku 1893 byla ve vsi postavena nová škola, neboť stará školní budova již přestala vyhovovat potřebám. Význam Kostelní Břízy byl zdůrazněn zřízením pošty, četnické stanice a ves se stala sídlem obvodního lékaře. Obec měla právo pořádat dvakrát ročně výroční trhy, jarmarky. První se konal čtvrté pondělí v březnu, druhý, podzimní, býval každoročně o čtvrtém říjnovém pondělí. Kostelní Bříza se tak stala přirozeným centrem okolních vesnic a osad, a to i z hlediska poměrně bohatého spolkového a společenského života.
Před rokem 1945 zde žilo kolem 500 obyvatel. Pivo se vařilo v místním pivovaře, byly zde čtyři hostince, tři obchody, dva řezníci, dva pekaři, lékař, pošta a četnická stanice.

Kostelní Bříza ve čtyřicátých létech 20. století od jihu

Přes obec vedla autobusová linka, kterou využívali k cestám do okolních lázní lázeňští hosté, hledající v Kostelní Bříze a okolí levnější ubytování.
Na konci druhé světové války měla vesnice už jen asi 325 obyvatel. Následoval známý odsun Němců. Následně byl proveden pokus dosídlit oblast Čechy. Důležitým mezníkem pro zdejší oblast byl rok 1946, kdy byl rozkazem Ministerstva národní obrany na ploše 252 km2 zřízen Vojenský prostor Prameny. Kostelní Břízu nepostihl stejný osud, jako řadu okolních vesnic, jen díky tomu, že se nestala přímou součástí vojenského výcvikového prostoru. Počet obyvatel však přesto nezadržitelně klesal – v roce 1950 už to bylo jen 234, roku 1961 pak 117 a v roce 1970 již jen 97 obyvatel. Vybavenost obce se výrazně snížila a na konci školního roku 1967/68 byla pro nedostatek žáků uzavřena i zdejší jednotřídní škola, v níž se ve čtyřech odděleních společně učilo dvacet dětí. Důsledkem hospodaření státních statků, které převzaly spolu se zemědělskou půdou také budovy zámku, panský dvůr, a dokonce také kostel sv. Petra a Pavla (včetně cenných náhrobků v chrámové lodi), bylo takřka úplné zničení všech těchto uvedených historických objektů.
Před vznikem VVT měla obec Kostelní Bříza i s přilehlými osadami 613 čísel popisných, ze kterých během trvání období vojenského újezdu 560 zbořeno! Armáda se na celém zabraném území chovala jako na dobytém území nepřítele. Vojáci se nezastavili před ničím. Demolovali jeden objekt za druhým, bez jakéhokoliv rozdílu, zda se jedná o obyčejný dům či objekt historické hodnoty. Z povrchu zemského tak vymazali nejen domy, ale také zámky v Krásné Lípě, Kamenici a Horní Žitné, kostely se hřbitovy v Pramenech, Lobzech, Vranově, Čisté a Smrkovci.
 Po zrušení Vojenského újezdu byl v roce 1954 vytvořen městský národní výbor (MNV) Kostelní Bříza, který spravoval území o rozloze 86 km2, zmíněné již na začátku.
Ke dni 31. 12. 1968 byla provedena delimitace a celý katastr byl rozdělen na obec Kostelní Bříza a Rovná, pod jejíž nově vytvořený MNV obec spadala až do roku 1976, kdy byla sloučena s Březovou. Rok 1968 byl také posledním školním rokem pro zdejší jednotřídku. Podobně jako v jiných dosídlených oblastech žilo také v Kostelní Bříze mnoho národností. Při sčítání lidu v roce 1970 obývalo obec 156 Čechů, 100 Slováků, 1 Polák, 14 Němců, 3 Ukrajinci a jeden občan nezjištěné národnosti. V místní kronice je také zajímavá zmínka o tom, že MNV se snažil během sčítání přesvědčit místních 21 Romů, aby se přihlásili ke své "cikánské národnosti". Bylo jim však odpovězeno, že když žijí v Čechách, tak jsou prostě Češi.

Obecní rybníček v Kostelní Bříze ve čtyřicátých létech 20. století.

Mezi nejvýznamnější osoby obce patřil Ernest Pleyer (*13. 3. 1858 v Kirchenbirku, + 2. 6. 1927 v Chebu). Ten se stal významným kostelním ředitelem v Chebu. Dále se také stal významným hudebním učitelem, skladatelem, ředitelem města Chebu. Napsal mnoho mší, requiem, výukové hudby, písní pro mužské i ženské pěvecké sbory, oratoria pro sbory a orchestry a další.
Dalším velice významným rodákem obce byl Johann Brandl (*30. 10. 1835 Kostelní Bříza - +10. 6. 1913 Vídeň). Odešel do Vídně, kde získal nejvyšší hudební vzdělání. Posléze se stal v létech 1865 – 1866 divadelním kapelníkem ve městech Ödenburgu, Pressburgu a Badenu u Vídně. V letech 1865 – 1866 se stal dirigentem ve vídeňském divadle v Josefsstadu. V letech 1886 – 1889 byl vrchní dirigent Carlteather ve Vídni. Od roku 1882 se stal řídícího výboru tohoto divadla a další. Následně se stal dirigentem všech oper od skladatelů Offenbacha, Strausse a mnohých dalších. Stal se rovněž kapelníkem Nové Rothschildovy komorní kapely. Během svého života složil několik operet (Der Löwen Erwachen – 1872, Die alte Jungfrau – 1877, Die Richter des Dionýsos – 1882, Der Liebe Augustin – 1887, ta se hraje s velkým úspěchem dodnes, Die Kosakin – 1892. Napsal hodně přes sto skladeb pro jevištní vystoupení. Dnes se jeho díla vydávají hlavně v USA, převážně v Kalifornii (nejvíce Basoon Quintet). Dále skládal mnoho pochodů, walzů atd. Celý soubor jeho prácí se dnes nalézá jako vzácná historická památka v hudebních sbírkách národní knihovny Rakouska ve Vídni.  
Obec má také svou kulturní specialitu. V roce 1974 zde bylo uděleno čestné občanství herci Karlu Högerovi, který v obci oslavil své 65. narozeniny. Stalo se tak během natáčení filmu "Sedmého dne večer". Herec byl údajně dojat a prohlásil, že si pocty nesmírně cení. V témže roce byla v Kostelní Bříze natáčena ještě část televizního filmu "Příliš zelené jaro".

Kostelní Bříza na snímku z roku 1952. Zámeček vlevo dole je ještě zcela zachovalý, v dolní části snímku jsou pak vidět tři velké vojenské tábory VVT Prameny.