Kamenice - Steinbach

• škola v Kamenici
• kaplička Máří Magdalény
• chata Glorieta
• zámeček v Kamenici

Kamenice je osadou jižně od Sokolova položenou vysoko nad okolní krajinou, na okraji oblasti dnes nazývané Slavkovský les. Jednalo se o typickou kolonizační vesnici, nazývanou Steibach. S tímto názvem obce se poprvé setkáváme v písemných pramenech již z roku 1238, kde se zmiňuje osoba jménem Counradus de Steinbach. Roku 1368 je obec zaznamenána v dalším písemném záznamu, kdy se objevuje tentokrát jako Steinpach. Dále se o ní zmiňují Leuchtenberské lenní knihy, kde je roku 1370 zapsána jako Steinpach či současně jako Stainpach. Loketský urbář z roku 1525 ji zachycuje jako Steinbach. Roku 1542 ji záznamy soupisů Leuchtenberských a Nothavských lén v Praze zapisují jako Stainpach. Roku 1645 je obec zapsána jako Steinbach v seznamu nejstarších míst karlovarského kraje, jež přepracoval a sepsal dr. Gnirs. Roku 1720 je obec zapsána jako Steinbach. Roku 1848 je uvedena jako Štampach a také Steinbach, Český název vznikl přenesením německého výrazu, který byl během staletí počeštěn a od roku 1923 byl ustanoven oficiální název ve tvaru Štampach.
Výklad vzniku jména je uváděn podle potoku, který obcí tekl. Výraz Steinbach znamenal místo, ležící na kamenitém potoce (Stein = kámen a Bach = potok). Jestliže bychom se zaměřili na hledání onoho kamenného potoku, našli bychom v okolí jen jednu malou stroužku protékající skrz ves. Z toho lze odvodit, že tato verze vzniku jména není pravděpodobná. 
Vysvětlení podávají někteří němečtí badatelé. Název obce si s sebou přinesli dávní kolonizátoři zdejšího území, kteří sem dorazili z nedalekého Bavorska a pocházeli zřejmě z tamní, podobně, či stejně znějící obce. V severním Bavorsku je jméno Steinbach velice často používané. K podobnému případu došlo i u nedalekého města Lauterbach – Stadt, kdy jméno obce bylo také přeneseno z Bavorska a jehož překlad zní „Čistý potok“. A také zde, na území městečka, kde nikdy v minulosti žádný potok netekl, založili kolonizátoři osadu se jménem místa, odkud pocházeli. I když někteří autoři se dodnes z neznalosti snaží tvrdit opak, a dokola píší o jakémsi „kdysi zde tekoucím potoku“, ale už nenaznačí, kam se onen potok poděl. Obec se rozkládala necelých 6 kilometrů jižně od Sokolova v oblasti Tepelského návrší. Skládala se ze dvou částí – horní a dolní vsi. Jednalo se o typickou kolonizační vesnici. 

Náves v Kamenici v roce 1928. Tehdy se jí říkalo „Am Anger“.

Stejně jako ostatní vesnice oblasti, také Kamenice patřila v nejstarší doložitelné době v období 2. poloviny 14. století do majetku rodu Leuchtenbergů. Společně s ostatními obcemi je zachycena v Leuchtenberských lenních knihách, dnes uložených v Mnichově. Následně v období kolem roku 1400 již ves patřila doložitelně pánům z této obce. 
Ves získala mimořádného významu tím, že z něj vzešel významný zdejší rod ze Steinbachu (Štampachů). Ten po několik dalších století ovládal většinu obcí a osad v okolí a následně také v dalších regionech. Historici proto předpokládají, že zde už v dávné minulosti musela stát jejich rodová tvrz. Jelikož dosud stále ještě neproběhl výzkum obce, nebyly zbytky tvrze či opevněného místa dosud nalezeny. Přitom výrazně zvlněný, členitý horský terén, příznivé podmínky přímo vytváří. V okolí vsi je možno vystopovat několik zajímavých míst, které by byly pro výstavbu předpokládané tvrze ideální. 
Co naopak doložené je, a to velice dobře, je skutečnost, že Štampachové vlastnili statky a majetky nejen ve vsi, ale i v širokém okolí. Velkou zajímavostí je, že tento rod, původem z Německa, se během let zcela počeštil a v dalším období již vystupuje jako ryze český rod. V období kolem roku 1400 jsou již Štampachové zmiňováni jako majitelé obce, kterým měl patřit jak statek, tak místní tvrz. Další bližší podložené údaje o obci nalézáme ve šlikovském urbáři z roku 1525, kde jsou uvedení tři zdejší hospodáři spadající pod kynšperskou soudní pravomoc. Jsou zde také jmenovitě uvedeni – Georg Metzner, Wolfl Reyf a další více nepopsaný Tiborz. Další kameničtí poddaní v počtu 12 pak tehdy patřili Albrechtu Meinnlovi, který, jak je ve spisu uvedeno, za ně platil daně.
V záznamu z roku 1553 je uvedeno, že tehdy prodal Engelhart ze Štampachu ves Albrechtu von Wehschlitz. Jako další majitelé v tomto období jsou uváděni Hoffmannové z Münchhofu. Zřejmě ti postavili v obci novou renesanční kamennou tvrz. Avšak po několika následujících letech už ves opět patří rodu Štampachů. 
Ti následně vlastnili Kamenici až do počátku 17. století. V té době vypuklo v Čechách velké protihabsburské povstání, které začalo roku 1618. Štampachové se okamžitě do povstání zapojili také. Celý tento rod se tak postavil na stranu českých stavů. Nejméně 18 členů rodu ostře a statečně vystoupilo proti mocným Habsburkům. V osudové bitvě na Bílé hoře roku 1620, byly české stavy nakonec poraženy a vítězní Habsburkové se svým nepřátelům tvrdě mstili. Začali ve velkém konfiskovat veškeré majetky svých protivníků. Mezi ně také spadali také zdejší členové štampachovského rodu. Také jim byly veškeré majetky zabaveny a členové rodu museli opustit Čechy.
Jedinou výjimkou byli Štampachové z Valče. K těm byl panovník kupodivu milosrdný a majetek jim ponechal. Dá se proto předpokládat, že tamní větev rodu se do povstání nezapojila. Valeč koupil již roku 1517 Kryštof ze Štampachu a ves jim následně patřila až do roku 1721. V tamním farním kostele svatého Jana Křtitele se nacházela jejich rodinná hrobka. Jak se dovídáme v knize historika Bernaua, bylo v ní uloženo 15 kovových rakví se členy rodu a kolem stála řada štampachovských náhrobků ze16. a 17. století. 
Společně s rodem Štampachů musela po třicetileté válce opustit své domovy velká část zdejších obyvatel, jelikož odmítla přestoupit k novému náboženství. Téměř polovina domů Kamenice musela být nově osídlena, ale místní se k novému náboženství nijak nehrnuli. Také rekatolizace luteránů, kteří zde zůstali a ke katolictví se přihlásili, probíhalo velice pomalu a duchovní měli velké starosti a trvalo celá další následná desetiletí, nežli se jim podařilo luteránství zcela vymýtit. 
  V době třicetileté války mnohokrát procházela naší krajinou vojska obou válčících stran. Ta pro svou krutost a loupeživost vzbuzovala mezi vesničany oprávněnou hrůzu. A tak si o ní vyprávěli ještě dlouhá století i po jejím konci. Poblíž vsi mělo údajně dojít k menší řeži mezi katolickými císařskými žoldnéři a Švédy. Zřejmě na místě bitvy, nacházející se v lese nedaleko Kamenice, se z té doby dochoval pomník, který měl být náhrobkem padlých Švédů. Ti tu měli být údajně pohřbeni v posledním období třicetileté války. Po dlouhou dobu historie, a to až do dnešních dnů, se kameni říká Švédský kámen.
V době třicetileté války byl vlastníkem obce Petr Arnošt z Reitzensteinu. Berní rula z roku 1654 uvádí jako dalšího majitele statku Kamenice Josefa Daniela z Zettwitzu (Sedlec u Karlových Varů), ten je uvedený jako manžel Anny Alžběty, rozené ze Štampachu. S ní měl mít tři děti. Josef Daniel z Zettwitzu byl tehdy současně také krajským hejtmanem v Lokti, jelikož se jeho jméno objevuje v kupní smlouvě z roku 8. března 1678, kde je Josef Daniel uvedený jako hlavní svědek. V dalším období je dalším historicky známým majitelem obce je Weischlitz, pán ze Štampachu. 
V polovině 17. století se nacházel při statku Kamenice také pivovar s výtěží 19 studů. Nedaleko vesnice stál ovčín a mlýn. Ten se nazýval Kühlohmühle a rozkládal se na Březovském potoce.

Typické hrázděné domy Kamenice. Všechny budovy na snímku byly v padesátých létech strženy a dnes z nich nezbylo zcela nic. Na snímku Terezia Brandlová a Julia Kneisslová. Září 1939

V období krátce po začátku 18. století se dostala Kamenice do majetku rytířů z Bigato. Jednalo se o panský rod, který tehdy již vlastnili také Žitnou, Lazy, Ostrov a další statky v okolí. Informace o jeho členech rodu se vyskytují v různých zdrojích v různých časových obdobích.
Páter Körbl ve své práci uvádí informaci, že Adam Josef rytíř z Bigato a pán Kamenice, zemřel v roce 1748 ve věku sedmasedmdesáti let. O svobodném pánu Adamu z Juncker – Bigato se rovněž zmiňuje kronika Mariánských Lázní, kde se s ním v roce 1818 setkal velký básník J. W. Goethe, který zde v té době pobýval na jedné ze svých místních návštěv. (Svobodný pán býval titul pro barona, který držel své vlastní statky. Titul „svobodný pán“ mu musel být přidělen.). Jedním z členů rodu byl také rytíř Josef Bigato z Chebu, který byl v 18. století mimo jiné také majitelem obce Svojšína. V roce 1805 zdědil po své matce obec Ošelín, kterou ke Svojšínu připojil, a vytvořil jedno větší panství. Přiznání titulu "svobodných pánů" se rod Bigatů dočkal roku 1812. 
Rod vymřel posledním členem rodu, kterým byl Josef Jan rytíř z Bigato. Ten zemřel 28. 3. 1812 jako bezdětný. Dědicem Bigatů se na základě testamentu Josefa Jana z Bigato ze dne 16. 3. 1812 stal Antonín Karel Josef svobodný pán z Junckerů (1821), sídlící na Ober-Conreuth (dnes Horní Hraničné – u Chebu) a to díky své matce jako Josefův nejbližší příbuzný. Antonínu Karlu Josefovi Junckerovi byl 16. 3. 1814 potvrzen český stav svobodných pánů a povoleno spojení rodových erbů a jmen Junckerů a Bigatů.
Roku 1756 koupil Kamenici František Václav hrabě z Nosticu a jako samostatný statek ji připojil k panství Sokolov. Nejspíše tato nosticovská vrchnost také nechala přestavět bývalou kamennou tvrz v Kamenici na větší objekt.. V roce 1770 je v obci uváděno 31 domů, z toho 6 z nich vlastnily místní židovské rodiny.

Jak nám následně uvádí topograf J. Sommer, Kamenice měla v roce 1847 59 domů a 503 obyvatel. Dále ve vsi uvádí 8 Židů, nacházela se zde škola se stálým učitelem. Dále popisuje malý zámeček, ve kterém je již tehdy umístěn lesní úřad. Ve vsi se v té době nacházela 1 hospoda, 1 propachtovaný panský dvůr a mlýn se jménem Kühlohmühle. Ves byla tehdy přifařena ke starobylým Lobzům, jejichž osadou byla až do roku 1908. Od tohoto roku byla Kamenice politickou obcí s vlastní samosprávou a po válce byla připojena k Březové.
  Kamenice neměla vlastní průmysl, proto byla značná část obyvatel obce od 19. století odkázána na výdělek v průmyslových závodech v okolních obcích. Spolková činnost v té době byla velmi živá. Jak zapsal H. Theisinger, v roce 1880 působil v obci hasičský spolek, nicméně vlastivěda z roku 1898 se o něm nezmiňuje. Zato se v ní dočítáme informace o vzniku dělnického spolku Arbeiterheim. Ten byl svazem horníků, pracujících v nedalekých sokolovských dolech. Další místní aktivitou byl Spolek Němců a k němu se po několika letech připojuje také ochotnické divadlo. K nim později přibyla taneční dechová hudba a další zájmové spolky. 
 Celá obec však po celou dobu svého vzniku měla problémy s dopravou. Poněkud zastrčené místo nemělo dlouho žádné dobré spojení s ostatními místy v okolí. Všechny cesty do okolních vesnic byly prašné, zpevněné jen kameny. Obyvatelé proto museli docházet do vedlejších vsí pěšky přes pole a husté lesy, jež byly poměrně dost vzdálené. Teprve v letech kolem 1900 byla vybudována okresní silnice ze Sokolova do Lobzů a k Lobezskému potoku, která vedla údolím kolem obce a procházela nedaleko Kamenice kolem mlýnu Kühlohmühle. Později, v letech 1910/1911, byla vybudována odbočka také do obce. Byla nezpevněná, pokrytá jen vrstvou drobných kamení. Tím obec získala své důležité silniční spojení s okolím. 
K velice důležitému kroku pro rozvoj obce došlo roku 1925. Tehdy došlo natažení elektrického vedení z elektrárny v Dolním Rychnově a celá obec byla elektrizována. Celý projekt si financovali sami obyvatelé obce, kteří se na elektrifikaci složili ze svých prostředků, rozpočítaných podle velikosti hospodářství.
 V roce 1936 žilo v obci 376 obyvatel, vesměs německé národnosti a římsko-katolického vyznání. Obec měla v té době 76 domů, z toho jen 66 bylo obydlených. V obci žilo také několik židovských rodin, bydlících v domech pod zámečkem, při příjezdu do města. Ti se živili většinou obchodem. V obci se nacházelo 11 vzácných hrázděných historických domů postavených ve franckém stylu, jež byly zhotoveny před rokem 1800. Zbylé domy byly částečně kamenné a cihlové, byly však již výrazně mladší. Většina domů byla přízemních se sedlovou střechou.  
 V té době měla jen malá část obce vlastní vodovod. Většina využívala pro zdroj pitné vody vlastní studnu. Obyvatelé měli roztaženou obec rozdělenou na několik částí. Jednotlivé části pak měli pojmenované: Horní a Dolní ves (Oberes a Unteres Dorf), Horní a Dolní kout (Oberes a Unteres Winkel), Na kopci (Am Berg) a prostoru kolem návsi se říkalo Am Anger.

Část Horní vsi Kamenice na jaře 1942. Z těchto domů se dodnes jako jediný zachoval horní dům uprostřed snímku. Všechny ostatní objekty byly v padesátých letech strženy. 

Klima měla obec již téměř horského charakteru. Zimy zde byly dlouhé a sněhové, jara byla krátká a vlhká. Léta bývala krátká a teplých dnů bylo poskrovnu. Následoval vlhký a chladný podzim a opět zima. 
 V okolí se pro málo teplých dnů příliš nedařilo obilí či zelenině. Pěstovaly se hlavně brambory, oves letní žito, krmná řepa a len. Z ovocných stromů pak třešně, pozdní jablka a hrušky, některé švestky.  
Původní německý název obce Steinbach (Kamenný Potok), neměl dlouho český ekvivalent. Ten byl ustaven až v roce 1923, kdy vzniklo pojmenování Štampach. Po roce 1945 opět přišla snaha o změnu názvu. Nejdříve okresní národní výbor (ONV) navrhl název Kamenec, jímž se označují vyšší kamenitá místa. Později nejvíce zaujal další návrh Kamenice. Proti tomuto návrhu, všeobecně v Čechách velmi frekventovanému jménu, navrhovali odborní poradci Kamenná nebo Kamenné. Zamítnut byl také požadavek vojenského útvaru na Litoměřičky, navrhovaný podle příslušnosti posádky. Nakonec byl zvolen návrh ONV, což se však velmi významně, zato zcela negativně, dotklo pánů ze Štampachu. Těm tak byla zásadní změnou názvu obce odňata jejich dlouholetá vazba na jejich původ jména odvozeného od středověkého názvu obce.
Poválečný odsun německého obyvatelstva a přechodné začlenění Kamenice do vojenského pásma vážně ohrozily existenci samotné vesnice. Došlo k velikému úbytku jak obyvatel, tak počtu domů. Při sčítání v roce 1961 tu žilo jen 70 obyvatel, následně v roce 1970 zde bylo napočítáno 97 obyvatel. Kamenici hrozilo velké nebezpečí úplného zániku. Nakonec naštěstí nezanikla, ale to jen díky rekreačním možnostem, jež vesnice a okolní lesní komplexy nabízely.  

V padesátých létech vybudovala armáda na plošině těsně nad obcí jeden ze svých důležitých velikých táborů VVT. V něm se střídaly jednotky, které se následně cvičily v ostré střelbě ve zdejším regionu. Bohužel většinou mířily na objekty domů bývalých vesnic Císařského lesa. Příroda veškeré zbytky po táboru zahladila, místo dnes slouží jako výběh pro krávy. V lesích kolem však dodnes můžeme nalézt množství palebného postavení (palpostů) různých jednotek z tohoto období.

Letecký snímek Kamenice z roku 1952. Je zde zachycena ještě většina tehdy stojících domů a část ze tří velkých vojenských táborů VVT Prameny.