Horní a Dolní Žitná - U. a O. Rockendorf 

Úvodní strana

• zámeček v Horní Žitné
• zámecká kaple Nejsvětější trojice
• Doyscherův statek

Bývalá ves Žitná byla běžná horská víska, skládající se ze dvou částí. Horní a Dolní. Obě části byly roztaženy podél cesty procházející vsí. Byla to klasická kolonizační německá ves, jakých byla ve zdejším kraji většina. Nacházela se v nadmořské výšce 793 a měla již horský charakter.
Dolní Žitná se nachází pod prudkým svahem. Horní pak po několika ostrých serpentinách vysoko nad ní. Dvory a jednotlivá stavení se táhly od paty hory až k jejímu vrcholu. Obec byla též po určité období 18. století nazývána Roggendorf, mezi používané staré názvy ještě patřily Rokendorf a Rokkendorf. Původ jména je odvozován od původu jména Rocke, či Roggen. Jméno pak značí ves Rockeových lidí, ač se často nesprávně objevuje, že obec dostala své jméno proto, že se zde dařilo žitu. Zajímavost můžeme objevit, jestliže se podíváme na mapu I. vojenského mapování z let 1876 – 1878, kdy je obec zapsána jako Perlasberg. Toto jméno se však dávalo vedlejší obci Lazy, která je téže mapě zapsána jako Perlesberg. Také bývalí němečtí obyvatelé měli své vysvětlení vzniku jména. Domnívali se, že je jméno odvozeno od slova Spinnrocken, čili bavlněná sukně. Sami však důrazně upozorňovali, že určitě nepochází z pěstovaného obilí (žita), jak občas bývá uváděné.

Celkový pohled na Dolní Žitnou v roce 1928

Nejstarší zprávou o vsi je, jako u všech ostatních okolních vesnicích, zápis v lenních Leuchtenberských knihách, kde je ves zapsána jako Rokkendorf. Tam se už roku 1360 nachází zápis o třech dvorech ve vsi v majetku Humprechta z Kynžvartu. Další část – Horní Žitnou, držel jako léno od roku 1380 Albert z Hertenberka na Kynšperku. Roku 1390, podle záznamu v lenních knihách, byla obec Žitná pronajata pány z Leuchtenbergu pánům Vuslovi z Hartenberka a Albrechtu Planknerovi, sídlícímu na Mokřinách. 
Roku 1525 byl sestaven šlikovský urbář všech loketských majetků a v něm jsou jako majitelé uvedeni Jošt z Hlavna, Michal z Wirsperka a Jeroným ze Štampachu.V té době spadala zdejší oblast do Loketského kraje, kde se nachází zápis z roku 1538, kdy majetek přešel na Jindřicha, hradního pána z Míšně. Od něj pak obec kupuje roku 1542 Jeroným Šlik, který v té době také vlastnil Podlesí, Mokřiny, Žitnou, Smrkovec a Milíkov. V roce 1584 se v zápiscích objevuje jako majitel Albrecht z Weischlitzu, který se psal jako pán na Kamenici a Žitné. Následně ves patřila od roku 1568 Janu Kryštofovi z Hlavna, který dosud vlastnil v Žitné tři dvory.
Roku 1635 je jako majitel uvedený Kryštof Albrecht z Hlavna, který tehdy vlastnil také obce Vranova, kde stál tehdy patronátní kostel kraje.
V dalším zápise z roku 1654 je uvedena jako majitelka Žitné jeho dcera, tehdy třináctiletá Anna Margareta z Hlavna, a dva další domy patřily stále do majetku Lokte. Panský statek (Doyscherův dvůr) sloužil také jako pivovar. V roce 1671 koupil ves Jiří Adam z Junker z Ober-Komenreithu, pán na Milíkově a bývalý purkmistr Chebu, od Kryštofa Adama Mulce z Malesu. Adam Junker oboje zboží následně přenechal vdově paní Margaretě Sibyle Junkerové, která je roku 1675 prodala hraběti Jan Hartwigovi z Nosticu.
V roce 1684 přešla obě tato zboží koupí na Julia Ferdinanda z Plankenheimu. Ten prodal roku 1690 zboží Malou Šítboř paní Barboře z Perglasu, rozené z Zettwitzu. Dále je známo, že majetek později zdědila roku 1730 (resp. 1733) její dcera Maria Eleonora, provdaná svobodná paní z Wildsteinu. V roce 1756 došlo k veřejné dražbě tohoto zboží a novým majitelem se stal rytíř Kryštof Arnošt z Bigato (+1790), který již v roce 1753 odkoupil zboží Žitná od svobodné paní ze Schirndingu, rozené Perglasové, a obě zboží tak spojil v jeden celek. Následně tak jeho syn, rytíř Josef Jan z Bigato (zemřel 28. 3. 1812 a byl stejně jako jeho otec Christian pohřben v Žandově), zdědil již obě zboží. K nim ještě připojil roku 1795 obce Svojšín a Ošelín. 
Protože Josef z Bigato zůstal bezdětný, převedl roku 1812 ve svém testamentu ze dne 16. 6. 1812 veškerý majetek na svobodného pána Antonína Karla Josefa z Junckerů. Ovšem za jedné podmínky. Totiž že své jméno navždy rozšíří o příjmení von Bigato. Anton tak učinil. Dne 16. března 1814 byl Anton jmenován svobodným pánem a od téhož dne se následně začal psát svobodný pán Anton z Junker-Bigato. Zemřel v roce 1821. Po něm zdědil majetky královský bavorský komoří Clemens svobodný pán z Junker-Bigato.
V období poloviny devatenáctého století byla Žitná poměrně velkou vesnicí. Dle sčítání tehdy obnášela 74 dům a měla celkem 574 obyvatel, uváděno je 27 židovských rodin. V té době již měla vlastní školu a stále také v provozu pivovar s vinopalnou. O obci se nacházela jedna hospoda a nedaleko stála panská myslivna. Chudé obyvatelstvo se v té době živilo drobným hospodařením, chovem dobytka, dřevařstvím, pálením dřevěného uhlí, přádelnictvím lnu a vlny či podomním obchodem. Na okolních polích se pěstovaly pouze letní obiloviny, brambory, řepu a len.

Hostinec Antona Reiterse v Dolní Žitné.

V každé části obce, Horní i Dolní, stávala budova školy. Ty byly patrové a v prvním patře měly pokoje pro učitele. V Dolní Žitné sídlil vrchní učitel, v Horní Žitné učitel. K oběma domům patřily také zahrady na pěstování zeleniny. V plánu bylo postavení větší budovy pro společnou školu, která se měla stavět uprostřed cestami mezi oběma částmi obce. Ke stavbě už ale nedošlo. Okolo roku 1900 byl v obci vrchní učitel Karel Jakob. O něco později v roce 1908 zde byl Anton Habl, který později odešel jako vrchní učitel do obce Prameny. Po něm nastoupil Josef Hohler, který později padl v I. světové válce. Dalšími vrchními učiteli zde byli: Anton Schuma, Vilém Schön, Oskar Turba, Hermann Neumann a Vilém Böhm. Dále zde působili učitelé: Alois Grieser, Adolf Mensinger, Rudolf Pinsker, Jiří März, Josef Forster, Wilibald Grill, Erhard Pöpperl, Johann Kern, Rosa Jägerová a Gertud Sorgerová. Na cestě do Schönficht stával stranou od cesty kamenný kříž 0,9 metru vysoký. V křížení sloupu býval symbol v obloukovitém tvaru, v ramenech a na vrcholku kříže se pak nacházely stejnoramenné malé kříže. 
Významný kříž stával na jiné cestě z Dolní Žitné do Smrkovce na cestě, které místní říkali Leichweg. Zde se nacházel velký tepaný železný kříž, nazývaný Husarský či Švédský kříž. V obci se ještě nacházelo několik dalších menších kamenných křížů umístěných na kamenných soklech, jako věnování pocházející ze 14. století.
V horní části Žitné stávala barokní socha svatého Antonína z Paduy s Ježíškem v náručí vysoká 2,4 metru. Jednalo se o skvělou práci z 18. století, stejně jako socha svatého Jana Nepomuckého ve Smrkovci. Stával těsně u křižovatky v obci přesně naproti pomníku padlým v I. světové válce, které jediný vydržel dodnes.
V obci se nacházel také malý pivovar. Byl součástí zámečku, ke kterému byl těsně přistavěn. Vznikl v období I. poloviny 18. století a jeho stavitelem a prvním majitelem (stejně jako celého dvoru se zámkem – kterému místní říkali Am Huaf – Na dvoře), byl Arnošt z Bigato. Pivovar měl v té době výtěžnost 18 věder. Sloužil do období 30. let 20. století. Ještě ve dvacátých letech je uváděna roční výtěžnost 500 hektolitrů při velikosti jedné várky 20 hektolitrů. Poté byl využíván jako sklad požární techniky. 
J. G. Sommer uvádí roku 1847 celkem 75 domů s 536 obyvateli. Farností obec patřila ke vsi Smrkovec. Ve vsi byly uvedeny 2 hospody, škola s jedním učitelem určeným v obci, 1 vrchnostenský panský dvůr, 1 panský pivovar na dva sudy, 1 panská výrobna kořalky, 1 panská fořtovna a 1 hostinec. V Dolní Žitné býval 1 vrchnostenský panský dvůr. V obci se od poloviny 19. století nacházel místní dobrovolný sbor hasičů. Lidé se nejčastěji živili pěstováním chmele, rolnictvím, chovem dobytka, dřevorubectvím, pálením milířů, přádelnictvím lnu a vlny, někteří se živili podomním obchodem či jako nádeníci.
Mezi nejvýznamnější místní rodáky patří František Xaver Barth (* 12. 5. 1873 v Rockendorfu – + 28. 6. 1938 v Rockendorfu). Patřil mezi největší Egerlanské lidové básníky a zpěváky. Původem kupec, ale hlavně spisovatel, skladatel, který psal básně, veselé veršovánky a divadelní kusy v místním nářečí i ve spisovné němčině. Také se stal skladatelem hlavně Schäi(n)föichta Fest, kde po jednotlivých místech domova ukazoval zábavnou formou krásy zdejšího kraje. Je pokládán za tvůrce lidové písně Císařského lesa (Kaiserwald-Lied) a také slavného pochodu Das Landsturm Regiment. Ten byl věnován všem příslušníkům Egerlandu v I. světové válce. 
Obě vsi měly své statky roztažené jak podél silnice, tak roztroušené po okolních svazích. Poměrně vysoká poloha značila výrazně chladnější prostředí a s tím spojené horší klimatické podmínky pro pěstování obilí či zeleniny a ovocných stromů. Obyvatelé se proto nejčastěji zaměřovali na chov dobytka a drobné rolnictví. Ani půda zde nebyla nikterak úrodná a na polích je nebývalé množství poměrně velkých kamenů. Z obilí se zde pěstovaly jařiny, málo ovse, brambory a len. Zajímavostí je, že se zde nedařilo ozimému žitu. A to přesto, že se někteří badatelé dodnes často tvrdí, že ves dostala jméno právě proto, že zde bývala dobrá úroda žita. Také ovoce většinou nestačilo pro velice krátké léto dozrát. Z důvodu špatné úrodnosti půdy se tak často lidé stávali obchodníky, kteří obchodovali se zemědělskými produkty či se zvířaty. Často s nimi mířili na trhy do Sokolova či dalších větších obcí. 
Oběma části obce protéká od jihu k severu potok, zvaný Malá Libava, který v loukách těsně pod Horní Žitnou vyvěrá ze země. U pramene se nalézal menší rybník, kterému místní říkali Bären – Teich, Medvědí rybník. Během svého toku Žitnou býval ve své horní části nazýván Schinda – bachl, Schindův potůček, později pak Perlový potok (Perlsbach). Se jménem Malá Libava pak odtékal z Dolní Žitné ke své další pouti a své pojmenování už neměnil. 
V prostorách obce se nacházely čtyři menší rybníky, kde se chovali pstruzi. Na všech zdejších „horských“ obcích, Smrkovci, Žitné i Lazech, nebyl nikdy doktor, ani zde nebylo lékařské středisko. Lidé ze všech tří obcí proto docházeli na ošetření do Kynžvartu, kde bývali tři lékaři. Během I. světové války padlo celkem 22 obyvatel obce, což bylo 5% všech obyvatel. V období před začátkem II. světové války žilo v Dolní Žitné 271 a v Horní Žitné 158 obyvatel. 
Dnes je celý prostor Dolní Žitné zarostlý náletovým stromovím, keři, ale hlavně bolševníkem. Z nich vyčnívají jen nepatrné základy tehdejších domů, které lze jen velice obtížně rozeznat. Půda je téměř po celé ploše vsi silně podmáčená, takže je často neprůchodná. Horní Žitná byla dokonale zplanýrovaná. Člověk by jen těžko uvěřil, že na zdejší ploše mohly někdy stát velké kamenné domy plné života. I samotné základy domů se hledají velice obtížně, prostranství je pokryté velkým množstvím poměrně mohutných přírodních balvanů. A protože ani ze zámečku nezbylo prakticky nic, připomíná bývalou obec nahrubo otesaný pomník obětem z I. světové války. Ovšem i v něm se dnes nacházejí vysekaná prázdná „okna“ do kterých byly dříve usazeny vzpomínkové desky.

    

Pomník obětem I. světové války. Jediná věc, která                           Vzhled pomníku v roce 1932 
se z bývalé Horní Žitné zachovala. /2009/

 
Dolní Žitná na leteckém snímku z roku 1952. Obec je roztažená podél silnice z Horních Lazů ke Studánce.

Horní Žitná z roku 1952. Uprostřed se nachází silnice z Hornách Lazů ke Studánce. Nalevo u silnice stojí ještě větší budovy zámečku, doprava se pak podél silnice rozkládá několik objektů obce.
 

Správná odpověď