Nellyn mlýn, Žofie - Schneidmühle

Úvodní strana 

K mlýnům Lobezského potoka patřil i mlýn, ležící na pravém břehu. Jednalo se o největší mlýn v Lobezském údolí, kterému se zpočátku říkalo Nellyina pila /Nellysäge/ a později Schneidenmühle /někdy od počátku 20. století/. Toto jméno mu zůstalo do konce roku 1945. 

Schneidenský mlýn /Nellysäge/ od severozápadu na snímku z roku 1940 

Po odsunu původních majitelů zůstal jediným mlýnem, který dál pokračoval ve své činnosti přibližně do roku 1965, poté i on svou činnost definitivně ukončil. Majitelé /socialistické podniky/ se několikrát vyměnily, žádný se o něj nikterak nestaral, a tak mlýn rychle chátral. Také původní jméno bylo změněno, po válce mlýn dostal nový český název, jiné ženské jméno, Žofiin mlýn /Sophiesäge/. 
Fungoval jako pila, zpracovávající kmeny okolních lesů a k jeho výrobkům patřila celá řada produktů, např. bednění, dřevitá vlna atd. Způsob pohonu vodního kola byl odlišný od ostatních mlýnů. Voda byla přiváděla podél stráně za mlýnem a potrubím přitékala do dřevěné budovy. Zde roztáčela výrobní zařízení. Voda pak odtékala velkým kanálem pod podlahou směrem k Lobezskému potoku. Proto žádné kolo, jindy pro mlýny tak charakteristické, při pohledu na budovu mlýn nepřipomínalo.
Mlýn spadal do katastru obce Milíře. Jednalo se o hlavní pilu hraběte Nostice, sídlícího v Sokolově. Skládal se ze tří stavení různých velikostí. V menším, ve spodní části mlýna, se nacházela stáj, kde býval ustájen pár statných koní, jenž byl používán ke stahování kmenů v lese
Kdy přesně vznikl, nemůžeme říci zcela přesně, ale jedná se o relativně mladý mlýn. Anály starších dob se o něm nezmiňují, ještě v roce 1847 ho topograf J. G. Sommer nezaznamenává. Poprvé jej nalezneme na mapě z roku 1850, která jej zobrazuje jako objekt s dvěma budovami. Mapy z následujících let 1862 a 1877 ho ukazují také. Vlastivědný přehled z roku 1898 se o něm samozřejmě zmiňuje rovněží. Z uvedených údajů se dá proto předpokládat s velkou pravděpodobností, že dobu jeho vzniku je možno stanovit těsně před rok 1850.

Žofiin mlýn v roce 1964 z jihu /vpravo ve stráni pod lesem je stavidlo/ 

Mlýn byl ve své době natolik moderní a výkonný, že mohl mimo rodinu nájemců pily zaměstnávat další pracovníky z okolních vesnic. Průběžně zde během roku pracovalo až deset zaměstnanců. Voda byla svedena do prostor mlýna náhonem, dlouhém několik stovek metrů, který je dodnes pečlivě vyložen velkými kameny. Nad pilou ve stráni s nacházelo stavidlo, které propouštělo vodu do velké roury, kterou se dostala do budovy mlýna. Zde roztáčela kola velké turbíny, která vyráběla elektrický proud. Přes převodovku a velký setrvačník se pohyb převáděl dál ke katru. Rotační pohyb byl přenášen tehdy moderním zařízením – transmisemi, které jej rozváděly po celé hlavní budově, v které se nacházelo několik výkonných katrů. V rezervě zde stál přichystaný velký agregát, který v případě nízkého stavu vody poháněl katry výrobou elektřiny dieselovými motory. Pro nedostatek dřeva však byl využíván jen málokdy.  
Po válce byli původní majitelé odsunuti a mlýn připadl státu. Jelikož se nacházel v obvodu vojenského újezdu, spravovalo jej vojsko. Několik let se pokoušelo udržet výrobu a mlýn dál sloužil jako pila, i když s minimální produkcí. 
V tomto období mlýn spadal pod správu Sdružených zemědělských a lesních závodů Kynžvart. Práce socialistického podniku však byla velice špatná a produkce klesala. V roce 1956 byl mlýn převeden na Statky a lesy Sokolov. Nakonec se stala v lednu 1958 posledním majitelem firma OSP Sokolov. 
Žádný podnik nedokázal pro pilu zajistit dostatek dřeva a tak se katr rozbíhal jen občas. Ani jeden z podniků nebyl schopen pilu patřičně provozovat a výroba neustále vázla. Socialistické podniky o jakékoliv další využití mlýna neměly sebemenší zájem, vůbec se o objekty nestaraly a nechaly je zcela bez údržby.
Když v období 1965 – 67 nastaly suché roky a v potoku teklo minimum vody, mlýn téměř neustále stál. Proto bylo přijato rozhodnutí o ukončení výroby. Mlýn byl opuštěn a nezadržitelně chátral. Vybavení bylo rozkrádáno a budovy pustly. Speciálně upravenou elektrickou turbínu, Francisovu, odkoupil v průběhu sedmdesátých letech pan Papež, který si ji později nechal patentovat a s tímto výjimečným výrobkem dodnes obchoduje.
Zdivo bylo rozebíráno staviteli jak chatek, tak domků v okolí a obě hlavní budovy rychle mizely ze světa. Netrvalo dlouho a zbyly z nich jen rozvalené trosky. Neutěšený vzhled se OSP nakonec rozhodlo vyřešit tak, že zbytky ještě stojících obvodových zdí nechalo v roce 1967 buldozerem zbourat a prostor zplanýrovat. 
Z celého mlýna se dodnes zachovala jen dolní budova, bývalá stáj. Její horní patro mělo smutný osud. Nejdříve po krátký čas sloužila jako chata, která později v osmdesátých letech připadla příslušníku SNB. Následně jej na nějaký čas za minulého režimu využívala StB k výslechům nepohodlných osob. V roce 2005 si proto dnešní majitel pozval českobratrského a pravoslavného kněze, aby mu prostory od zlého ducha minulého režimu pomohli očistit.
 Teprve po revoluci se osud mlýna začal lepšit. Na jeho základech vzniká v dnešních dnech nové stavení. Noví majitelé se snaží zachovat tradici a na historických základech vybudovat mlýn nový. Jejich velká práce je dnes teprve v začátcích. 

 GPS: 50°7'52.176"N, 12°41'51.314"E