Historie Slavkovského lesa 

Úvodní stránka

Na zdejším území se kdysi rozprostíraly souvislé nepřerušované lesy. Ty nebyly jen zde, ale obepínaly celou českou kotlinu a sloužily jako hraniční neprůchodné hvozdy. Proto se nesměly ekonomicky využívat či dokonce kácet. To se vše změnilo v roce 1322, kdy bylo k Čechám připojeno také Chebsko a hranice se posunula výrazně na západ. To znamenalo, že se zdejší oblast Tepelska konečně mohla začít využívat také ekonomicky. Královská komora nejdříve pronajala části kraje jednotlivým nájemcům, ale později je zase spojila do jednoho velkého celku. Na jednotném spojení velkých ploch tak vznikl ucelený hospodářský celek, nazývaný královské montánní lesy. Ty byly nazvány po tehdejšími vládci a majiteli - Císařský les. Název se udržel až do konce II. světové války. Se změnou mnoha názvů zdejších míst, které byly počeštěny, byl také tento název na nový - Slavkovský les, který se tak nazývá dodnes.

Je plný míst, která se navždy zaryjí do vašich srdcí, okouzlí vaši duši a uchvátí váš rozum. Malebný kraj, kde najdete všechno, po čem jen toužíte. Klid, mír, spokojenost. A toto všechno Slavkovský les nabízí. Lidé zde už žili celá dlouhá staletí. Prožívali si své osudy, jednou krásné, podruhé smutné. Žili si své běžné životy, radovali se a trpěli. Vytvářeli hodnoty, kterým se ještě dnes musíme obdivovat. V minulém století do pravidelného rytmu života zasáhla válka. Největší v lidských dějinách. A nemilosrdně zacloumala jejich životy, osudem a další budoucností. Po válce přišlo další období temna, které totálně završilo rozklad a bídu zdejší oblasti a Slavkovský les se zcela změnil.

Všechno byla rázem zpřevráceno, všechno bylo změněno. Lidské osudy byly zpřetrhány, život krajiny byl zničen, Slavkovský les přestal být místem, jakým kdysi býval. Nejdříve došlo k odsunu zdejších původních obyvatel a místo nich přišli lidé noví. Krátce poté byli i tito noví obyvatelé odsunuti a kraj začleněný do vojenského újezdu. Během jeho trvání byly celé vesnice zničeny do základů. Z některých se naštěstí malá část zachránila, ale jedná se jen o zlomek dřívějších obcí. Dlouho jen živořily, ale některé se v poslední době daří opět probouzet pomalu k životu.

Mnoho z dnešních několika generací nových obyvatel zdejšího regionu neznají historii své oblasti, nezná, co všechno se v místech Slavkovského lesa dělo, jaké významné události se zde staly, co všechno jejich domov v minulosti zažil. A proto vzniklo několik knih o oblasti Slavkovského lesa, kde byla jeho historie zachycena co nejpodrobněji, aby i současní lidé poznali, kde žijí. Tyto stránky jsou jen zkráceným výtahem z těchto knih, aby co nejvíce lidí mohlo poznat dějiny Západních Čech.

Na stránkách tohoto webu máte možnost se seznámit s místy, která se v Slavkovském lese ukrývají. Jedná se části knih, které jsou uvedeny v levé části stránky. Pokud tedy budete chtít kompletní informace, najít nepřeberné množství dalších nádherných historických fotografií popisovaných míst, či se dozvědět další detaily, objednejte si uvedené tituly. Získáte tak kvalitní knihy a téměř kompletní informace o historii Slavkovského lesa. 

Západočeský region rozkládající se v trojúhleníku mezi Sokolovem, Karlovými Vary a Mariánskými Lázněmi, dnes nazývaný Slavkovský les, žil bohatým životem už od dávných let. Stovky staletí plynulého vývoje a soustavného rozvoje zcela narušilo posledních 40 let minulého století. Kdysi hustě osídlená oblast s lidmi mající své kořeny hluboce zapuštěné ve zdejší drsné krajině a jejichž srdce tepalo pro místní kraj, byla lidmi opuštěna a stovky let staré budovy zničeny. Pulsující ruch obcí a vesniček byl přerušen. Některé byly zcela zničeny a vymazány z map, z jiných zbylo jen bídné torza, která se dnes jen pomalu a těžce vzpamatovávají z ran osudu. Lidé zde žijící byli vyhnáni a novým nebylo dovoleno se přistěhovat. Nejen zdejší kraj, ale celou zemi dostal do své moci režim, po němž zbyla jen rozbitá a zničená země, rozvrácené hospodářství a zcela chudí obyvatelé.
Nejstarší dějiny naší oblasti nejsou ještě dostatečně známé. Nedostatečný průzkum a nemožnost historiků prozkoumat důkladně celý region zavinilo, že nejstarší období našich domovů stále ještě tone ve tmě. Nejvíce se na tomto stavu podepsala dlouholetá tradice těžby uhlí v oblasti. Území bylo mnohokrát překopáno, důkladně přeryto a většina stop, pokud zde nějaké byly, tak byla neodvratitelně zničena.
Za nejstarší známé zdejší obyvatele jsou pokládáni Keltové. Ti v období 2 - 3. stol. před n. l. obývali většinu české kotliny. Po nich nám zůstalo mnoho opid a názvu řek a hor, jež v se dochovaly až do dnešních dnů. V naší oblasti nám po nich nezůstaly žádné stopy, alespoň se dosud žádné nenašly takové míře, aby nám daly uspokojivou odpověď na mnoho zvídavých otázek. Ale několik místních názvů zůstalo, takže se soudí, že i ve zdejší oblasti některé keltské kmeny působily. Jedná se hlavně o název hlavní zdejší řeky, Ogary – Ohře, která je nejznámější. Ale máme tu i další – třeba bájná hora Krudum atd. Na základě těchto lingvistických poznatků o přítomnosti Keltů uvažujeme jako o velice reálném.
První lid, který nám zde zanechal jasné otisky své přítomnosti tak byli Slované, kteří začali osídlovat zdejší oblast v 5. a 6. století n. l. Jejich přítomnost je dostatečně doložena. Mezi jejich největší osídlení patřil Sedlec a Starý Loket, kde měli své největší osady. Sedlec u Karlových Varů byla jejich sídlem, po které dostali svůj název – Sedlčané. Dále jsou známá další místa jejich sídlišť – bývalý Vranov, Lobzy a Bečov. Sedlčané osídlili velké plochy daleko za dnešními západními hranicemi. Dle bádání, hlavně německých badatelů (E. Schwarze, R. Fischera, H. Gradla), jejich sídla dosahovala daleko za okraje Smrčin a patřila jim tehdy velká část dnešní Horní Falce. Jenže následně rod Přemyslovců Sedlčany přepadl a téměř vybil. Tím sice sjednotil Slovany na území Čech pod jeden rod, ale zdejší území zůstalo na velice dlouhou dobu téměř liduprázdné. 

Dávní a současní badatelé také věnovali velkou pozornost místním názvům měst a vesnic a rozdělili je podle období jejich vzniku. Dalo se tak přesně datovat, která jsou starší, slovanského původu, či mladší, založená nově příchozími germánskými osídlenci. Za původní slovanská můžeme jmenovat nejen místa na Sokolovsku, ale také na dnešním území Německa: Oschwitz, Radasgrün, Klenau, Redwitz (dnešní Marktredwitz), Schlopen, Wonreb atd.
Ze slovanských názvů osad, tady starších, se nám do dnešních dnů zachovala jména hlavně s koncovkami – ic, ice (německy itz). Například Lomnice, Pochlovice, Dasnice, Těšovice atd. K nim se řadí další, typická slovanská jména, jako např. Tisová, Březová, Liboc atd. Zatímco slovanské osídlení je na Karlovarsku (Sedlec, Starý Loket) a Chebsku (Horní Lomany a Cheb) dostatečně známo, oblast Sokolovska nebyla kvůli již zmíněné důlní činnosti dostatečně prozkoumána. Proto zdejší slovanské nálezy jsou víceméně vzácné. 
Skutečností však zůstává, že Slované obsazovali jen níže položená úrodná místa kolem řek či místa s příjemnějšími klimatickými podmínkami. Do vyšších poloh s tvrdšími klimatickými podmínkami k životu se dostávali jen velice zřídka. Proto zdejší kraj, který je poměrně hornatý a výše položeny, nabízí tak málo stop po slovanském osídlení. Jedinou známou výjimkou je bývalý Vranov. Z uvedeného důvodu byl zdejší kraj po dlouhá léta velice řídce osídlený.
A právě díky vybití Sedlčanů a vznikem prázdného životného prostoru, začaly Germánské kmeny pomalu obsazovat volná místa v místech, která Slované opustili. V období 12. století připadla velká část Horních Frank, a většina obvodu Chebska, německým knížatům, kteří měli zájem o osídlování pustých míst německým obyvatelstvem. Hlavně za panování Děpolda II. z Vohburgu, který vládl na chebském hradě, došlo k masovému nárůstu přistěhovalců. Děpold III. z Giengenu a Vohburgu / * okolo r. 1075; + 8. 4. 1146/ vlastnil mimo jiné také rozsáhlé prostory Císařského lesa a který měl být podle výzkumů stavitelem a dlouholetým držitelem významného opěrného bodu v okolí – chebského hradu /předpokládané zahájení stavby r. 1125/. Markrabě Děpold III. byl nejstarším synem bavorského markraběte Děpolda II. z Vohburgu /+ 7. srpna 1078 v bitvě u Mellrichstadtu/ a jeho ženy, kterou se stala v roce 1118 Adelajda Polská (*1090/91 - † 1127). Jejím otcem byl kníže Vladislav I. Heřman. 
Děpoldu III. patřila mimo jiné bavorská panství Vohburg, Cham a Nabburg, majetky v Rakousku a Švábsku. Do historie se zapsal výrazným způsobem jako zakladatel vyhlášených klášterů – roku 1118 v Reichenbachu/Regenu a roku 1133 ve Waldsassenu. Jeho dcera Adéla /*1114; +1193/ se provdala 2. března 1147 v Chebu za německého císaře Fridricha I. Barbarossu (rozvedeni byli 15. března 1153 v Konstanci). Tento sňatek a dědictví po bratranci Friedrichovi z Rothenburgu umožnily později Fridrichu I. Barbarossovi v roce 1167 zmocnit se chebského hradu a celého okolního území (Fridrich I. Barbarossa, *1125; +10. 6. 1190). Po Děpoldově smrti roku 1146 připadly jeho majetky v Císařském lese k oblasti Žandovsko-Kynžvartské pod správu říše ve Weidenu. 
Tehdy celá oblast Sokolovska spadala pod moc Děpolda III. Za svého panování začal tento markrabě za pomoci tzv. ministeriálů zvát další a další německé osadníky, aby mu pomohli osídlit volná místa, převážně výše položená. Ministeriálové byli tehdejší šlechtici, kteří sloužili římskému císaři, pro kterého osídlovali novým obyvatelstvem prázdné prostory, ze kterých pak císaři odváděli nové daně (na jiných územích Čech prováděli pro českého knížete šlechtici naprosto stejnou činnost při osídlování nových, nevyužitých prostor, ale v českém prostředí se jim říkalo "lokátoři"). Mezi ty nejvýznamnější zdejší ministeriály patřili Nothaftové, Königsberkové, Plankárové, Plickové, Reuschengrünové, Perglerové či Hartenberkové. Ti hlavně využívali skutečnosti, že již v té době byly v horách známá naleziště velice vzácných a potřebných nerostů a panstvo potřebovalo v těchto místech stále větší množství lidí, těžící toto nerostné bohatství. A právě v tomto období je založeno nejvíce nových osad zaplněných nově příchozími osadníky z Německa. A protože volných míst zde bylo mnoho, oblast byla záhy důkladně poněmčena.
 V období počátku 12. století přichází do našich končin první významný rod, který zásadně ovlivňoval dění v regionu. Jednalo se o důležitý rod Notthaffte von Weißenstein z Horní Falce. Koncem 13. století patřila tomuto rodu mnoho chebských, a většina sokolovských osad a vesnic. 
Rozvětvený rod Nothaftů pocházel z obce Bílý kámen /Weißenstein/ v Severní Falci jižně od města Marktredwitz. Patřil mezi nejstarší známé panské rody Horní Falce – první zmínky o něm jsou zápisy v norimberské listině již z roku 984, kde je zmiňován Grimoldus dictus Nothaft. Česky bychom mohli jméno Nothaft přeložit jako „Nuzák“. Z toho se dá usoudit, že původně rod nepatřil mezi ty nejbohatší a nejvýznamnější. Teprve následně svými aktivitami v karlovarském regionu získal velké bohatství a moc.

Předpokládaný vzhled hradu Weissenstein ve 12. století

Vzhled hradu Weissenstein v roce 1962 před začátkem oprav.

Zřícenina Weissenstein v roce 2009.

Pohled do vnitřních prostor hradu Weissenstein v roce 2011. 

Zřícenina Weissensteinu v roce 2016.

            Rodové znaky Nothaftů - horní patří větvi z Liebensteinu (Bavorsko, nedaleko Marktredwitzu), prostřední větvi z Frauenbergu a dolní patřil větvi ze Skalné.

Nothaftové se zúčastnili první kolonizační vlny západních Čech a v období kolem let 1160 - 1180 založili severně od Chebu hrad Vildštejn /Wildstein - Skalná/, který se stal jejich rodovým sídlem. Rod za podpory bavorského císaře Ludvíka a hlavně markraběte Děpolda, osídlil novými osadníky zdejší rozsáhlé prázdné prostory. Jejich vliv a moc rychle rostla a nakonec patřili k nejvýznamnějším rodům 12. a 13. století jak v západních Čechách, tak oblasti Severní Falce v Německu. Rod dále expandoval do většiny míst v regionu. Získávali nové a nové přistěhovalce z Německa a osídlovali jimi jak bývalé slovanské osady, tak pro ně zakládali nové. Mimo jiné je dne 13. dubna roku 1279 v listině poprvé zmiňováno město Sokolov, které měli založit bratři Engelhardt a Albert /Engelhardus de Wildstein a Albertus de Valkenawe qui dicuntur Nothaft/ společně se svým otcem Eckerhardem /Eckehardus de Wiltstein dictus Nothaft/ v místech předpokládaného dávného osídlení Slovany. Tvrz měla ochránit východní stranu jejich panství. Albert Nothaft mj. založil nad Sokolovem nedalekou osadu Nothaftsgrün, v 16. století přejmenovanou na Birndorf – Hrušková. Roku 1290 je v listinách poprvé zmiňována existence několika dvorů v těchto místech.  

 Vildštejn – Skalná na pohlednici z roku 1910

Jako historicky první věrohodný člen rodu v našem kraji je zaznamenán Adalbertus Nothaft z Chebu /* okolo 1130, +1183/, v zápisu z roku 1166 v listině císaře Bedřicha Barbarossy. První přímá doložená zpráva o existenci hradu Wildstein je však až z roku 1225. Erb Nothaftů tvoří ještě dnes dolní polovinu znaku města Skalné a městský prapor se skládá z rodových barev.
Koncem 13. století však vliv a moc tohoto rodu upadá. Ztrácejí své pozice a v kraji se jim nedaří. Prodávají jednu vesnici za druhou a nakonec samotnou Skalnou prodává v roce 1297 Engelhard II. Nothaft ze Skalné svému švagrovi Johannesovi Rabe z Mechelgrünu, který se oženil s jeho sestrou Mechtildou. Poté se členové rodu přestěhovali na hrad Wernberg, nalézající se mezi městy Weidnem a Nabburgem. Wernberg předtím koupil 1. září 1280 Engelhard II. od Fridricha z Leuchtenbergu. 
Roku 1324 přenechal Albert Nothaft, sídlící dosud na tvrzi v Sokolově, většinu majetku v kraji Ulrichovi, zemskému pánu z Leuchtenbergu. Tímto se tak Leuchtenberkové stávají dominantním rodem v kraji. Krátce nato ztrácejí Nothaftové i samotný Sokolov. Ten získává roku 1339 Mikuláš Winkler (Niklas von Winkheler), dosavadní Loketský purkrabí. 
V období I. poloviny 14. století se tak dostává do popředí nový významný rod – Leuchtenberkové. Také tento rod zásadní měrou zasáhl do dějin Sokolovska.  
Je doloženo, že již v roce 1362 Leuchtenberkům připadla většina vesnic ve Slavkovském lese až k řece Ohři a Nothaftové přestávají ve zdejším kraji působit. Rod Leuchtenberků pocházel svým původem z Horních Franků. Převodem mnoha vsí a osad od Nothaftů získali veliký majetek a vliv v regionu.
Rod Leuchtenberků vzešel z rodového hradu Leuchtenberg, ležící v severní části Horní Falce, poblíž města Luhe na řece Waldnaab. Existoval v létech 1043 – 1646, kdy vymřel. Rodový hrad byl využíván do roku 1842. Tehdy jej zpustošil rozsáhlý požár a poté byl opuštěn. Dnes je z něj částečná zřícenina. Je zachováno celkem 52 lenních leuchtenberských knih, které jsou uloženy v Hlavním státním archívu v Mnichově.

Hrad Leuchtenberg v roce 2009

                        Rodový znak Leuchtenberků.                                

 V období 2. čtvrtiny 15. století dochází v našem kraji k další velké výměně rodů. Leuchtenberkové v té době ztrácej vliv na zdejší prostředí a v kraji se objevil další významný rod. 
28. září 1434 se za 11 900 kop českých grošů poprvé dostává Loketské panství, pod které Sokolovsko spadalo, do rukou rodu Šliků. Tehdy král Zikmund předal v Řezně zdejší léno svému velkému oblíbenci Kašparu Šlikovi, tehdejšímu českému kancléři a chebskému purkrabí. Ten roku 1416 nastoupil do služeb krále Zikmunda nejdříve jako písař a císařský sekretář. Ale již 26. června 1422 byl za věrné služby králi povýšen do panského stavu a 31. května 1433 získal také titul římského kancléře. Za své služby obdržel nejdříve panství Holič v Uhrách (západní Slovensko) a později, 30. října 1437, hrabství a město Bassano v severní Itálii /od té doby byl rod v minulosti často nazýván jako Šlikové z Holíče/. Roku 1434 získal Loketsko, Chebsko, Andělskou Horu, Hroznětín, Ostrov. 

Rodový erb Šliků

Slavný rod Šliků pocházel z okolí saské Olešnice, nejpravděpodobněji z obce Adorf. Zde koncem 14. století žili dva bratři – Mikuláš a Johann Šlikové. Z nich se Johann později přesunul do Chebu, kde se stal zakladatelem chebské rodové větve. 
Johann Šlik (* ?, +1425) vlastnil ve městě několik domů. Byl soukeníkem, obchodníkem s textilem a podnikal v peněžnictví (cla). Stal se také členem městské rady, jejímž jménem často jednal. Nejstarší zmínka o rodu je zápis v trhových knihách z 22. 8. 1390, a další pak z 27. 7. 1395. Zde v Chebu se v čísle popisném 481, spolu se pěti sourozenci Matoušem, Mikulášem, Jindřichem, Františkem a Annou, narodil Kašpar Šlik. Datum narození je odhadováno těsně před rok 1390. Byl velice nadaným a inteligentním člověkem, který později vystudoval univerzitu v Lipsku. Do této doby se jednalo o běžnou patricijskou rodinu. Vstupem do služeb krále a finančními operacemi se K. Šlikovi podařilo získat veliký majetek a vliv. Mimo jiné v roce 1415 organizoval a řídil cestu císaře Zikmunda na Kostnický koncil s Janem Husem, kterého se také osobně zúčastnil. Významný rod vlastnil mnoho panství, měst a statků v regionu po dlouhá staletí. Ještě dnes najdeme ve znacích měst Plané, Velichova, Nejdku, Perninku a Přebuzi části erbu rodu Šliků /stříbrný hrot se třemi kroužky – znak města Bassano/. Po smrti Kašpara Šlika /zemřel náhle v červnu roku 1449 ve Vídni na mrtvici po odvolání králem Matyášem z funkce kancléře/, získal Loket jeho bratr Matouš Šlik, dosavadní správce Loketska.  
V květnu 1471 zabavuje Matoušovi král Jiřík z Poděbrad, který nebyl Šlikům příliš nakloněn, většinu lén rodu Šliků, kromě Lokte, a převádí je na Jindřicha II. /Heinricha/ z Plavna. Člena rodu zapřisáhlých protivníků a největších nepřátel rodu Šliků. Šlikové se pokoušejí rychle své majetky na Loketsku prodat spřízněným saským pánům Albrechtovi a Arnoštovi, což se jim po zásahu loketských měšťanů nepodařilo/. 
4. dubna 1476 král Vladislav II potvrzuje šlikovský majetek v Lokti a vrací všechna jejich bývalá léna zpět Matouši Šlikovi /vládl do roku 1487/. Ještě za Matoušova života si tři jeho synové si mezi sebou rozdělili veliký rodový majetek tak, že loketský kraj zdědil Jeroným, ostrovský Kašpar a sokolovský Mikuláš Šlik. Vznikají tak tři základní rodové větve rodu Šliků. Jeroným Šlik vládl od roku 1485 – 1491, po něm jeho syn Šebestián Šlik /vládl 1491 – 1528/.  
Dne 10. Května 1542 přechází definitivně všechna bývalá leuchtenbergská léna do majetku hraběte Jeronýma /Hieronyma/ Šlika.
V té době vrcholí konflikt mezi císařem Ferdinandem I. a saským kurfiřtem Johannem Fridrichem ve sporu mezi katolíky a luterány a Jeroným Šlik se postavil na stranu J. Friedricha. V rozhodující bitvě této tzv. Šmalkadské války u Mülhbergu dne 24. dubna 1547, vyhrávají vojska krále Ferdinanda. Jeroným Šlik je zajat a držen v Lokti ve vězení. Je pohnán do Prahy před soud, kde je potrestán odejmutím všech svých lén a držav. Veškerý jím vlastněný majetek, včetně obyvatel, připadly pod správu města Loket. J. Šlik musel majetky opustit do 22. srpna 1547. Dne 23. srpna natrvalo odjel i s celou rodinou na hrad Rabštejn. Sto deset let trvající vláda Šliků nad loketskem skončila.
Král si ponechal zabavené šlikovské majetky ve svém držení jen krátce a brzy je propůjčil svým oddaným pánům /Heinrich IV. z Plavna, Štampachové, Christov z Hlavna, Mikoláš z Hartenbergu atd/. Loketské panství tak získává v roce 1551 Heinrich IV. z Plavna, kterému je panovník zapůjčuje za 24 000 tolarů na dobu deseti let (pánové z Plavna nedlouho poté roku 1572 vymírají). Po této době vykupují zástavní právo samotní loketští měšťané a město získává všechna léna do své správy. 
Současně získává dne 8. ledna 1553 sokolovské panství jako své léno Wolf Šlik /příbuzný Jeronýma Šlika/ - „za slušné chování během války“. 
Během náboženských rozbrojů se k luteránství přiklonili také někteří členové Řádu křížovníků s červenou hvězdou. Rozhodnutím Zemské rady na Českém zemském dnu roku 1567 byl řádu odebrán patronát nad farními kostely, kde tyto církevní osoby působily. V loketském okrese se jednalo především o Vranov, ale dále o Kynšperk, Novou Roli a Sedlec. Výnosem rady je ztratil navždy. Sídelní kostel v Lokti byl kvůli protestantskému postoji místního faráře Johanna Hyntia dokonce na velmi dlouhý čas uzavřen – doslova zapsáno „po mnoho let“. 
V dalším období rychle vzrůstá moc loketských měšťanů, kteří ziskem bývalých šlikovských lén bohatnou. Daří se jim získávat obce v okolí města do soukromých rukou. V období 2. poloviny 16. století začíná význam Šliků v regionu upadat. Významně do dějin zasáhla bitva na Bílé hoře v roce 1620. Všechny rody hlásící se k protestantství byly vyhnány či jim byl zabaven veškerý majetek. Katolíci získávají nejen velkou moc, ale nabytím zabaveného majetku také velice zbohatli. 
Jedním z rodů, který byl nejvíce zasažený ztrátou všech svých statků, byl právě Šliků. Ti byli jedni z hlavních odpůrců nenáviděného Ferdinanda II. Habsburského. Nebyla proto žádná náhoda, že při popravě českých pánů po prohrané bitvě na Bílé Hoře, byl při popravě na Staroměstském náměstí, dne 21. června1621, jako první sťat zdejší pán Jáchym Ondřej Šlik (*1569 - +1621). Jeho veškeré majetky následně přešly do fiskusu (královský majetek).
Jedním z rodů, který se v této době dral rychle vzhůru, byli Nosticové. Významný rod, který na dlouhá století ovládl dění v sokolovské oblasti. Jako katolíci lehce získávali majetky zabitých či vyhnaných protestantů. Sokolovské panství bylo dne 7. července 1622 prodáno z fiskusu rytíři Otovi z Nosticu (Otto von Nostitz) na Neudorfu (+1630), dvornímu říšskému radovi a od roku 1623 svobodnému pánu a německému vicekancléři království Českého, za 45 000 kop míšeňských grošů. Následně pak Oto Nostic, sídlící již na zámku v Sokolově, kupuje dne 7. ledna 1625 z fiskusu další vsi v okolí Sokolova do svého vlastnictví (např. Lobzy, Rudolec, Milíře atd.)
 Rod Nosticů pocházel z Budyšínska v Horní Lužici. Nostitz není městem, ale jedná se o čtvrť v jižní části města Weißenberg (Bílá hora). Ještě dnes se v některých knihách či publikací objevuje, že Nosticové pocházejí z města Nostitz, ale jedná se o zásadní chybu. Nejstarší záznamy o rodu pocházejí už z roku 1280, kdy jsou zaznamenáni jako majitelé tamního hradu Weißenberg-Nostitz. Ten roku 1439 prodali. V roce 1528 přesídlil rod v osobě Hanuše (Johann) ze sídla v Nosticu do Prahy. Později se rod rozdělil na tři hlavní rodové větve, z nichž jedna z nich (Hartwig z Nostitzu), přesídlila do Západních Čech. Název Bílá hora byl zřejmě Nosticům osudový. Jednak se jednalo o název města, z kterého pocházeli, jednak po bitvě na české hoře stejného jména se mohli vyšvihnout na ty nejvyšší posty v království. Jako katolická rodina obdrželi mnoho držav a statků evangelíků, kteří byli zabiti či vyhnání během třicetileté války. Mimo jiné získali také statky v Loketském kraji. Oto z Nosticu byl zakladatelem rodové větve Nosticko – Rokytnické, jeho bratr Hans Hartwig pak větve Nosticko – Rhinecké.  
Nosticové následně vlastnili vesnice v regionu až do roku 1850, kdy většina z nich získala svou samostatnost.

V následném období si zdejší oblast žila svým vlastním životem. Prožila dvě války, období krize i krátkých chvil rozvětu. Obyvatelstvo se dál vyvíjelo stejně jako ostatní společnost v zemi. 

Největší událostí v historii regionu došlo po skončení obou světových válek. Ta poslední znamenala zásadní zlom ve všem, co se doposud v kraji odehrávalo a co si lidé dosud neuměli ani představit. Po válce bylo téměř veškeré obyvatelstvo ze zdejších obcí odsunuto za hranice tehdejší ČSR. Rozsáhlé pohrančí se tak téměř okamžitě vylidnilo a zůstaly jen opuštěné domy. České obyvatelstvo z vnitrozemí jen pomalu přicházelo do zdejších drsných míst, aby zde dál žili svými životy. Nebylo se co divit, že se zde často objevili zlatokopové, kteří toužili co nejrychleji zbohatnoput a pak se vrátit do vnitrozemí. 

K nečekané události dočlo v roce 1946.Tehdy vláda rozhodla o zřízení velkých vojenských prostor na území tehdejší republiky - Vojenské výcvikové tábory. Jedním z nich byl zdejší region, za jehož centrum byla vybrána obec Prameny. Rozhodnutí dramaticky změnilo celou oblast tehdejšího Císařského lesa. Dotčeny byly všechny obce, které se v prostoru budovaného VVT nacházely. Ani se nedá přesně říct, která obec byla poškozená víc a která míň. Následky pro všechny byly děsivé.

Mezi nejvíce ohrožená místa patřily světové lázně, především pak Mariánské lázně. Těm hrozilo, že může dojít k poškození podzemních vod, ale ještě více ztráta prestiže u zahraničních hostů přijíždějících do zdejšího regionu. Těm se nelíbila blízkost vojenských posádek s častými ostrými střelbami. Toto všechno tehdejší vládu nezajímalo a zcela veškeré možné problémy ignorovala. Armáda měla prioritu.

Armáda se v oblasti zabydlela, ač zákon o tom vstoupil v platnost až v roce 1949. V regionu vznikly velké vojenské tábory, cvičné střelnice a vojenské výukové sektory. Vojsko začalo dokonce využívat jednotlivé budovy bývalých vesnic pro výcviku ostrých střeleb a celé vesnice tak pomalu vymazávala z mapy světa. Ale vojáci se ještě nestačili v regionu usadit, když však zasáhla mocnější síla. Objev bohatých ložisek kvalitního uranu na zdejším území a potřeba Sovětského svazu - Ruska si jej zajistit pro nastávající konflikt se Západem znamenal, že na nátlak Ruska začalo Českoslovesnko s těžbou této radioaktivní rudy. Armáda proto musela své léta budované pozice vyklidit a prostor opustit. Aby za sebou vojáci zahladili stopy, většinu těžce poškozených domů tehdejších vsí vojáci buldozery srovnali se zemí. Na celé ploše Císařského lesa tak vznikl liduprázdný prostor. Srovnány nebyly jen samotné domy, ale kostely, hřbitovy a také zámecká stavení. Zmizely kříže, boží muka, sochy ve vesnicích, památníky obcí, vzácné relikvie a veškeré stopy po životě dávných zdejších obyvatel. 

Většina vesnic tak nadobro zmizela a zbyly po nich jen nepatrné stopy. Některé vesnice byly zničené jen zčásti, a po revoluci se začaly pomalu vzpamatovávat z těžkého úderu socialistického režimu. Ale proces obnovy zpřetrhaných pout zdejších vesnic nebude tak lehké obnovit a nyní jsme prakticky na počátku. 

Na uvedeném prostoru byla v roce 1974 vyhlášena Statní přírodní rezervace Slavkovský les. Plocha chráněné oblasti se rozládá na ploše 606 km čtverečních, skládá se ze dvou národních přírodních rezervací (NPR - Kladské rašeliny, Pluhův bor), 3 národní přírodní památky (NPP - Jan Svatoš, Křížky, Upolínová louka), 10 přírodních rezervací (PR - Planý vrch, Smraďoch, Vlček, Holina, Údolí Teplé, Prameniště Teplé, Mokřady pod Vlčkem, Lazurový vrch, Podhorní vrch), nachází se zde 14 přírodních památek (Olšová vrata, Homolka, Sirňák, Dominova skalka, Kynžvartský kámen, Milhostovské mofety, Pístovská louka, Čiperka, Koňský pramen, Moučné pytle, Čedičové varhany u Hlinek). K tomu zvláštní jedinečné památky z dob dávných i nedávných a prostory zaniklých obcí a města.